Alternativní historie: Co kdyby Kubánská krize skončila atomovou přestřelkou?

Mohl konflikt z roku 1962 skutečně zničit celou civilizaci? A jak by se svět mohl vyvíjet po podobné hypotetické válce?
Kubánská raketová krize vypukla 16. října 1962.
Kubánská raketová krize vypukla 16. října 1962.
istock.com / Volné dílo / Cecil Stoughton

reklama

V lidské historii zřejmě není jiného okamžiku, kdy civilizace čelila větší hrozbě, než Kubánská krize z roku 1962. Spojené státy tehdy byly připravené jít do války se Sovětským svazem v konfliktu, který by nenechal kámen na kameni. 

Rozmístění jaderných střel

Nebudeme ztrácet čas popisem Kubánské krize ani tím, co by k tehdejší jaderné přestřelce mohlo vést. Ať už by byly vypálené jaderné zbraně dílem americké invaze na Kubu, preventivním úderem té či oné strany, anebo nešťastnou náhodou, to podstatné je především rozložení jaderných sil a výdrž struktur velení. USA v roce 1962 disponovaly víc jak 20 tisíci jadernými zbraněmi, většina z toho patřila do arzenálu letectva. Zhruba 200 bomb pak bylo na špičce mezikontinentálních balistických raket.

Poslední pohled na jaderný výbuch?
Autor: istockphoto.com/estt Poslední pohled na jaderný výbuch?

Celý sovětský arzenál byl však téhož času zhruba pětkrát až desetkrát menší, podle ohledu na aktivní vs. konzervované zbraně, přičemž jenom 38 bomb bylo v roce 1962 součástí sovětských mezikontinentálních střel. Část střel pak byla rozložena u ponorek – ty na počátku 60. let se však pro jejich vypálení musely ještě vynořit, což jejich užitečnost limitovalo. 

Právě kvůli tomu, jak by množství střel středního doletu na Kubě změnilo rovnováhu sil značně v sovětský prospěch, Chruščov ostatně po rozmístění střel na Kubě sáhl. Mnohdy zmiňované předešlé rozmístění amerických střel Jupiter v Turecku sice také hrálo roli, faktem ale je, že Jupitery byly dislokovány i v Itálii a jiné střely krátkého či středního doletu v dalších zemích NATO. Jiným slovy, sovětské území bylo vždy zranitelnější než to americké, právě to však mohla jaderná Kuba prudce změnit. 

Na hraně apokalypsy

V zásadě tak v případě „zmáčknutí červeného tlačítka“ mohly nastat dvě situace – pod tíhou okamžiku, paniky i nepřátelských útoků by velící struktury vydržely, či naopak zkolabovaly. Obě možnosti se mohly stát na jedné či obou stranách konfliktu.

Na globálně lepší situaci by paradoxně došlo v případě zhroucení velení u obou stran. První salvy by sice zničily velká města USA i východního bloku (a pravděpodobně i zemí NATO), následné salvy by však byly sporadičtější či žádné. Pilotům by zkrátka došly rozkazy. Škody by díky tomu byly menší a relativně brzy by mohl být obnoven pořádek. Takový útok by se samozřejmě do nějaké míry dotýkal i nás. Americký operační plán z roku 1956 například počítal s tím, že na československém území by krom armádního velení v Praze byly bombardovány strategické letecké základny a závody (Pardubice, Vodochody, Sliač) či komunikační uzly (Přerov). Je nepravděpodobné, že i v roce 1962 by útoky mířily jenom na sovětské území, východní Evropa by si tak rovněž užila svou úrodu hřibů.

Východní i západní blok by v případě brzké stabilizace situace či příměří ale nejspíše přežily a dost možná by se věnovaly i krátké konvenční válce (než by jednotkám do dvou týdnu došly zásoby a munice). Také však existuje naděje, že přestřelka mohla vést k vlně odzbrojení včetně toho jaderného – obě ideologie by se kolapsem v průběhu války, ale i válkou samotnou, poněkud zdiskreditovaly. Desítky miliony mrtvých by změnily pohled celého světa na konflikt moderního věku.

Test atomové bomby
Autor: Volné dílo Test atomové bomby

Možné zničení Východu

Naopak v případě držení velících struktur zejména na Západě by nejspíše došlo na absolutní zničení sovětského/východního území (včetně nás), o to fatálnější by však byly poválečné důsledky. Sovětská protivzdušná obrana by sice mohla zničit podstatnou část amerických (popřípadě i britských) bombardérů, převaha strategického letectva a raketových sil však byla na Západě jednoznačná. USA by konflikt sice de facto vyhrály, nasazení jejích tisíců bomb by ale vedlo k tomu, že prakticky vše od Rýna po Ural by bylo zamořeným územím.

Na našem území by část populace takovou nepřízeň v středně-dlouhém horizontu přežila – byla by však nemocná, podvyživená, umírala by brzy a to nejlepší, co by mohla pro svou budoucí prosperitu udělat, by bylo se utéct mimo Evropu. O nějaké masové přesidlování by však svět nejspíše (jako vždy v historii) neměl zájem.

Zasažena jaderným spadem by nejspíše silně mohla být i Čína a KLDR, které byly rovněž součástí amerického útočného plánu (byť na jeho celý rozsah v roce 1962 dojít nemuselo). Také Amerika by mrtvé počítala na desítky milionů, například Austrálie, Afrika, Indie nebo Jižní Amerika by ale nebyly zasaženy jak bombami, tak majoritou spadu.

Je pravděpodobné, že by na ně nepříznivě mohly působit účinky jaderné zimy – studie z roku 2007 například mluví jak o snížení srážek až o polovinu, tak několikaletém ochlazení o 7 °C až 8 °C. Velká část přeživší populace na severu by tak dále zemřela v důsledku hladomorů. Na jihu by však efekt a narušení biomu bylo mírnější. Podobné končiny by tak nejspíše následně vytvořily nejsilnější státy a velmoci poválečného světa.

Jaderné arzenály zatím nikdo nezrušil - na rozdíl od branné výchovy...
Autor: iStock Jaderné arzenály zatím nikdo nezrušil - na rozdíl od branné výchovy...

Jak by vypadal nový svět?

Přímé dopady jaderné výměny, která mohla nastat v roce 1962, jsou poměrně dobře známé – jak by ale vypadal svět s odstupem? Autoři spekulativních románů přišli s celou řadou scénářů, které mohly na hypotetickou válku vyvolanou Kubánskou krizí navázat. V románu Ressurection Day od Brendana DuBois je východní blok zničen a zdevastované USA připomínají spíše rozvrácenou rozvojovou zemi – vlivem zničení největších měst sídlí vláda ve Filadelfii, země je však závislá na zahraniční pomoci. Jiná postpokalyptická díla pak naopak předpovídají kolaps vlád či naopak dominanci na válku připravené Ameriky v novém světě.

Historie nenabízí mnoho vodítek k tomu, jak mohla situace dlouhodobě dopadnout. Pád Říma a kolaps pozdní doby bronzové, dva předešlé obdobné civilizační kolapsy, které by snad mohly sloužit k jistému srovnání, se oba odehrály v mnohem delším horizontu. Řada římských institucí se tak přizpůsobila nové realitě (Vatikán byl stále významný hráč ve středověku), z civilizací bronzového věku přežil alespoň Egypt, byť i on vyměnil někdejší prosperitu za pozdější vazalství novým velmocem.

Lze říct, že prudká změna dílem jaderné války by dávala šanci k adaptaci daleko méně. Obě strany studené války měly sice plány, jak ukrýt své velení do krytů, realizace by však zřejmě byla značným oříškem.

Například americká evakuace části vlády do bunkru v Mounth Weathers sice předpokládala transport víc jak 60 lidí, v reálu ale evakuační složky disponovaly vrtulníky jenom pro třetinu z nich. Střely vypálené z Kuby by přitom Washington, D.C. zastihly v řádu minut. Spíše než (ne)záchránění politici by tak iniciativu v poválečném světě převzali ti, kteří byli v případě útoku již pod zemí – tedy typicky vojáci.

Apokalypsa se neodkládá
Autor: pixabay.com Apokalypsa se neodkládá

Přeživší státy světa by se tedy propadly do stanného práva a vojenských diktatur. I jejich prosperita, často daná politickou kulturou a silnou ekonomikou, by byla v troskách. I pokud by tedy USA z konfliktu vyšly „vítězněji“, o půlstoletí později by nejspíše jejich zbytky musely předat velmocenskou štafetu někomu dalšímu. To nejlepší, co by někdejším velmocem zbylo, by byly zbytky jaderného arzenálu. Nakolik by to z podobných států v poválečném světě dělalo ještě větší tyrany, nechť si zodpoví každý sám za sebe.

Alternativnímu roku 2019 by vzdor tomu spíše vévodily ekonomiky jižní hemisféry v čele s Jihoafrickou republikou, Austrálií, Brazílií a možná i rovníkovou Indií. Už víc jak generaci by se globální teploty vracely do normálu (studie z roku 2007 počítá s ochlazením po dobu 25 let) a světu by se mohlo docela dobře dařit. Velký konflikt víc jak půlstoletí nazpět by byl stále součástí kolektivního povědomí, a dost možná by vedl i k vyšší pospolitosti či zákazu dalšího vývoje jaderných zbraní – anebo alespoň jejich silnému limitování.

Území Severní Ameriky, Evropy či Asie by možná pomalu bylo rekolonizováno jižními velmocemi. Zbytky původní populace by nebyly s to novým příchozím vzdorovat, pokud by zahraniční pomoc spíše neuvítaly. I obnova pořádku a populačního růstu v Evropě a Severní Americe by však znamenala, že zdejší končiny jsou stále ekonomicky ve špatné kondici – lidé by tak za lepší prací a životem odcházeli na jih. Globální rozložení sil, jak jej známe dnes, by se obrátilo doslova vzhůru nohama.

Ani válka z roku 1962 by tak nejspíše neznamenala konec civilizace, jak se občas tvrdí – s nevyhnutelnými stamiliony či možná až miliardou mrtvých lze však poměrně sebejistě konstatovat, že pokud by na ni došlo, většina z nás by tu teď nebyla.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama