Fallout je tady! Vědci pracují na pilulce, která vyléčí ozáření

Lék by mohl prvním průlomem v dekontaminaci po desítkách let.
Fallout je tady!
Fallout je tady!

reklama

Havárie Fukušimské jaderné elektrárny znovu připomněla, jak málo jsme od počátku jaderného věku pokročili ve schopnosti zvládat smrtící aspekty radioaktivního záření. Vše může změnit nový přístup amerických vědců z laboratoře Berkeley, kteří vyvíjejí látku, která by umožnila radioaktivitu bezpečně dostat z kontaminovaného biologického prostředí, a to včetně lidí.

Požadavek nových přístupů

Proces dekontaminace zamořených oblastí zůstává stále stejný jako před půl stoletím – japonská vláda například zasaženou ornou půdu musela pracně a draze odhrnout, kilo po kilu naložit do uzavřených pytlů a odvést na hlídanou skládku, kde by měl materiál zůstat zřejmě až do soudného dne. Jak už to v podobných případech chodí, ne vždy to šlo bezproblémově. Existují případy, kdy byla půda označená za neškodnou aby poté, po sklizni a distribuci zde vzniklých škodlivých potravin byla nakonec odhalena jako zhoubná. Právě těmto fatálním přehmatům má zamezit lék, který s kolegy vyvíjí chemička Rebecca Abergel z Berkeley Lab.

Léčivá látka má sestávat z molekul, které se sloučí s radioaktivními částicemi a neutralizují tak jejich zhoubný vliv. Spojením dvou molekul, radioaktivní a té vyvíjené v Berkeley, má vzniknout látka třetí, která má být snadno vyloučitelná v moči či jiných odpadních látkách.

Možná to zní příliš zázračně, připravte se proto na několik příslovečných "ale". Chemické látky "anti-radioaktivní pilulky" by totiž nezastavily škodlivé záření, ale pouze by zaručily vyloučení látek z těla po jejich vdechnutí či jiném pozření. Během pobytu v těle by izotopy stále škodily, nebyly by však začleněny do tkáně a riziko vzniku rakoviny či nemoci z ozáření by se tak podstatně snížilo. Pilulka by tedy byla spíše podpůrným prostředkem pro lidi v přímém kontaktu se zamořenou oblastí nebo například se zamořenými potravinami. V neposlední řadě platí, že přípravek, ač je momentálně usilovně vyvíjen, zatím neexistuje.

Po nás potopa

I takový pokrok by však znamenal největší posun v nakládání s prostředím zamořeným radioaktivitou. Jiná revoluce, například objev urychlení rozpadu radioaktivních izotopů, je totiž stále výhradně doménou autorů sci-fi s velmi bujnou fantazií. Archaický přístup k radioaktivitě lze nejlépe ilustrovat na designu uložišť radioaktivního odpadu.

Tato jsou totiž záměrně budována s ohledem na desítky tisíce let trvající škodlivost radioaktivních látek. Nejenže tak bunkry musejí vydržet přirozený rozpad stavebních materiálů a nepřízeň počasí, celý komplex je navíc budován i s ohledem na budoucí generace lidí (nebo jiných inteligentních návštěvníků planety). Od nich se očekává, že nebudou sto pochopit psaná varování a nemusejí mít ani vhled do rizika spočívajícího v uschovaném materiálu.

Návrhy, jak problém varování před uložištěm vyřešit, sahají od relativně prostého zavedení nejuniverzálnějších varovných strašáků rozmístěných po cestě k úložišti až po propozici upravit genom koček, zvířat tradičně zůstávajících v lidském okolí, tak, aby jejich srst změnila barvu při kontaktu s radioaktivním materiálem.

Ladislav Loukota

reklama

reklama