Zločiny komunistů v Československu zasáhly desetitisíce rodin a znějí strašidelně i po desítkách let

Ve jménu Stalina a Gottwalda komunisté na nic nečekali a hned po vítězném puči, později oslavovaném jako „Vítězný únor“, zaútočili na vlastní zemi a její obyvatele.
Údernou pěstí komunistů byly Lidové milice
Údernou pěstí komunistů byly Lidové milice
ČTK / Khol Pavel

reklama

Komunistický režim se dostal k moci 25. února 1948 a hned se pustil do své děsivé práce. Jeho cílem od počátku bylo rozmetat staleté tradice zakořeněné v zemědělství, kultuře nebo v náboženství a zastrašit (nebo ještě lépe rovnou zlikvidovat) skupiny lidí, které se nevešly do stalinistických pouček o tom, kdo může být občanem socialistického státu.

Odteď se měla mít dobře jen tenká vrstva Moskvou prověřených soudruhů sesbíraných v dělnických koloniích, kteří na sebe vzájemně donášeli a za krátkodobé výhody byli ochotni udělat cokoliv.

Gottwald a Stalin - ikony československého komunismu
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Gottwald a Stalin - ikony československého komunismu

Škodit Československu začali komunisté ještě před únorovým pučem. Už v červenci 1947 dostal předseda vlády Klement Gottwald v Moskvě od Stalina instrukci, aby Československo na rozdíl od mnoha jiných evropských států odmítlo rozsáhlou ekonomickou pomoc nabízenou ve formě Marshallova plánu z USA. To byla ještě u moci vláda složená z komunistických i demokratických ministrů. O několik měsíců později už ale měli komunisté volnou ruku.

Zločiny komunismu

Výčet zločinů komunistického režimu je sáhodlouhý a mnozí z nás v něm poznávají historii své vlastní rodiny, nebo dokonce sebe sama. Komunisté připravili v letech 1948 až 1956 o studia na 10 tisíc vysokoškoláků, desetitisíce nepohodlných lidí na základě falešných obvinění poslali do vězení nebo na nucené práce, další – jako například právničku a poslankyni Miladu Horákovou – popravili.

V první vlně před komunisty uprchlo nejméně 100 000 lidí, po roce 1968 to bylo podobné množství. Na hranicích jich komunisté zastřelili 145, další desítky utonuly v pohraničních řekách nebo těsně před zatčením spáchaly sebevraždu. A když se na jaře 1968 začal komunistický režim drolit zevnitř, dopustili se zastánci tvrdé linie dokonce vlastizrady, když do Československa pozvali armády tehdejší Varšavské smlouvy v čele se Sověty.

Hořící sovětský tank v Praze, srpen 1968
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Hořící sovětský tank v Praze, srpen 1968

Protože strohé konstatování často nestačí, připomeňme si tři z mnoha operací naplánovaných a provedených komunisty hned v prvních měsících po převratu z 25. února 1948.

Akce kulak – Máte koně? Jste mrtví

Likvidace sedláků v 50. letech

Od února 1948 Klement Gottwald tvrdil sedlákům a rolníkům, že v socialistickém Československu nikdy nenastane sovětská praxe zemědělských družstev, tedy kolchozů. Pochopitelně jako vždy lhal. Už v březnu 1949 byl přijat zákon o Jednotných zemědělských družstvech a na scéně se objevil „vesnický boháč“, tedy kulak. Jen v roce 1949 bylo trestně nebo správně postiženo přes 50 000 soukromých zemědělců. Pro zařazení do skupiny „největších nepřátel státu“ přitom stačilo, aby rodina vlastnila jediného koně.

Komunistům se ale postup zdál nedostatečný, a proto v polovině roku 1951 dostal Sbor národní bezpečnosti rozkaz vytipovat obce, kde dojde ke tvrdým represím. Vše začalo 1. listopadu 1951, kdy vstoupila v platnost tajná směrnice „Akce kulak“. Během ní bylo až 4 000 kompletních rodin nuceně přesídleno do míst často velmi vzdálených původnímu bydlišti, ubytováno v nevhodných podmínkách a byl jim zakázán volný pohyb. Jejich domovy a hospodářství propadly komunisty ovládanému státu.

Komunistická propaganda jela v tomto směru na plné obrátky. Takhle se zadání zhostil režisér Jiří Sequens st. ve snímku Cesta ke štěstí z roku 1951:

Akce K – Bartolomějská noc českých řeholníků

Likvidace klášterů v roce 1950

Zásah proti klášterům příslušníků největších mužských řeholních řádů proběhl v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Kláštery byly během několika hodin obklíčeny a vzápětí obsazeny příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí a 2 500 řeholníků se ráno ocitlo v internačních táborech. Mohlo by se zdát, že v té době už poměrně sekularizované společnosti měl podobný krok jen symbolický význam, ale nebylo tomu tak. Mezi příslušníky řádů byli univerzitní profesoři a lidé s rozsáhlými kontakty do zahraničí. Komunistům zejména vadilo, že sídlo římskokatolické církve leží mimo území Československa, tedy ve Vatikánu.

Obsazení klášterů předcházel zinscenovaný proces s 11 významnými představiteli řádů, většinou opaty nebo převory klášterů. Ve skupině byl například opat Břevnovského kláštera Jan Anastáz Opasek, za vůdce skupiny komunisté vybrali Augustina Machalka, opata premonstrátského kláštera v Nové Říši. Všichni obžalovaní byli mučením, drogami a vydíráním přinuceni sepsat doznání o protistátní činnosti. Soud proběhl na začátku dubna 1950 a udělil tresty těžkého žaláře od 9 let po doživotí. Během takzvané české „Bartolomějské noci“ a krátce po ní bylo vyrabováno, poničeno a posléze opuštěno na 219 řeholních domů. Komunisté odvezli 1,25 milionu knih a přes 2 000 obrazů a uměleckých předmětů. Do podzimu 1950 stejný osud v rámci „Akce Ř“ postihl i téměř 12 000 řeholnic.

Akce proti letcům – Pomáhali jste Británii? Budete trpět!

Likvidace pilotů RAF

Českoslovenští letci za druhé světové války sloužili jak na východní, tak na západní frontě. A všichni byli hned po skončení války s velkou slávou přivítáni v osvobozené republice. Z 2 500 Čechoslováků, kteří vstoupili do služeb britské RAF, jich pětina padla, pro ty ostatní si pak komunisté připravili postupnou likvidaci. Po únoru 1948 byli zbavováni pozic v armádě, hodností i vyznamenání. Mnozí byli souzeni a odsouzeni za údajnou špionáž a vlastizradu a posláni do vězení nebo pracovních táborů včetně uranových dolů. Jejich rodiny mezitím byly vyháněny z bytů, děti nesměly studovat. Řada se jich proto rozhodla pro útěk z republiky.

Piloti československé 310. stíhací perutě RAF, v pozadí Hawker Hurricane (září 1940)
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Piloti československé 310. stíhací perutě RAF, v pozadí Hawker Hurricane (září 1940)

Symbolicky za všechny připomeneme osud jednoho z nejvýše postavených letců, Karla Janouška. Ten byl jako bývalý legionář v roce 1938 v hodnosti divizního generála velitelem československého letectva. Když se mu podařilo uprchnout do Británie, začal se podílet na budování československých perutí v rámci britského Královského letectva a král Jiří VI. mu jako jedinému Čechoslovákovi udělil hodnost leteckého maršála RAF. V poúnorovém Československu se však z Janouška stala nepohodlná osoba bez možnosti pracovat nebo vycestovat. Za pokus o útěk vyzrazený komunistickým agentem byl odsouzen nejprve na 18 let, později na doživotí. Z těžkého vězení vyšel v roce 1960 jako zlomený člověk bez prostředků a žil sám – rodinu mu vyvraždili už nacisté – na pokraji bídy z nízkého důchodu a přivýdělku z práce skladníka. Hodnost i vyznamenání mu byly posmrtně (zemřel v roce 1971 ve věku 77 let) vráceny v srpnu 1990, o rok později mu byla udělena naše nejvyšší armádní hodnost armádní generál.

Podrobně se mapování zločinů komunismu věnuje například Ústav pro studium totalitních režimů. Cenným zdrojem je rovněž mezinárodní badatelský projekt Paměť národa, který v podobě audio a videonahrávek, fotografií a textů shromažďuje vzpomínky a svědectví pamětníků 20. století.

reklama

reklama