Pygmalionský efekt: Mít od lidí vysoká očekávání se rozhodně vyplácí

Nejen ve slavném muzikálu My Fair Lady můžeme vidět, jak se z ošklivého kačátka vylíhne krásná labuť. Podobný efekt totiž překvapivě funguje i ve skutečnosti!
Slavný muzikál My Fair Lady přesně ukazuje pygmalionský efekt.
Slavný muzikál My Fair Lady přesně ukazuje pygmalionský efekt.
Warner Bros.

reklama

Aniž bychom si to naplno uvědomovali, očekávání druhých lidí pro nás mají velkou hodnotu. Ve vztazích, práci či ve škole, všude čelíme nějakým předpokladům ohledně našich výkonů – a jelikož nejsme roboti, nýbrž sociální bytosti, tak nás tato očekávání samozřejmě výrazně ovlivňují. V psychologii můžeme rozlišit hned několik termínů, které mají velmi podobné vyznění. A vyplatí se je znát.

Očekávání určují výsledek

Nejznámějším z nich je takzvané sebenaplňující se proroctví. To obecně znamená, že očekávání určitého vývoje povede k tomu, že daný vývoj skutečně nastane, přestože by to tak nemuselo být. Už v 17. století si francouzský astronom a filozof Pierre Gassendi povšiml, že když lidé věří předpovědím své budoucnosti z hvězd, mají následně tendence se chovat v souladu s těmito předpověďmi. V průběhu dalších staletí se tento koncept objevil u mnoha humanitních vzdělanců a vědců, kteří z pohledu různých oborů fascinovaně zkoumali, jak lidská mysl dokáže pracovat s nereálnými daty.

Americký psycholog Robert Rosenthal se jevem zabýval na konci 60. let minulého století a společně s Lenore Jacobson provedl slavný experiment. Na jedné kalifornské základní škole nechal žáky vyplnit inteligenční testy. Experimentátoři řekli učitelům, že zhruba pětina dětí je nadmíru talentovaných a má vyšší potenciál nežli ostatní. Na konci školního roku byly opět provedeny testy, a zatímco většině studentů vyšly podobné výsledky, privilegovaná pětina dopadla o něco lépe. Rosenthal se postupně dopátral k tomu, že poté, co se učitelé dozvěděli, kteří žáci by si mohli vést nejlépe, věnovali právě těmto dětem nejvíce pozornosti a nevědomky tak napomáhali nadstandardnímu rozvíjení jejich potenciálu.

Ve škole, práci i společnosti

Rosenthal pojmenoval tento fenomén jako pygmalionský efekt podle krále Pygmaliona z řecké mytologie. Protikladem k pygmalionskému efektu je golemův efekt – čili jev, kdy negativní očekávání vedou k negativním výsledkům; pokud se tedy k nějakému žáku přistupuje jako k línému či netalentovanému, jeho motivace k učení bude slábnout a do těchto kategorií pak zaškatulkuje i sám sebe. To samozřejmě platí nejen ve škole, ale i kdekoli jinde – takže můžete svému šéfovi připomenout, že jak se k vám chová, takové výsledky od vás také může očekávat; o partnerských vztazích nemluvě…

A nemusíme zůstávat jen u psychologie. Sebenaplňující se proroctví totiž zná i sociologie, a to v podobě takzvaného Thomasova teorému. Za ním stojí William Isaac Thomas, který téměř před sto lety formuloval (se svou tehdy ještě budoucí manželkou Dorothy Swaine) myšlenku, že pokud lidé nějakou situaci považují za reálnou, tato situace se stává reálná ve svých důsledcích. To v praxi znamená, že lidé se chovají podle toho, co považují za skutečné, tedy čemu věří. Slavný příklad ze 70. let minulého století, který se neliší od situací, jež známe i dnes, hovoří o fámě, že v důsledku průmyslové krize bude nedostatek toaletního papíru. Lidé této fámě uvěřili, vykoupili toaletní papír z obchodů, a nakonec tak vlastně způsobili jeho reálný nedostatek – a očekávání se naplnilo. Z Thomasova teorému následně vycházel Robert King Merton, jedna z klíčových postav dějin sociologie, který stojí právě za termínem „sebenaplňující se proroctví“.

reklama

reklama