Slavný experiment s trestáním opic je vymyšlený, i přesto však skvěle vystihuje lidskou povahu

Pět opic, jeden žebřík, trs banánů a ledová voda. I myšlenkový experiment je někdy dostatečně působivý na to, aby právem vyzval k zamyšlení.
I opice si umí zjednat pořádek...
I opice si umí zjednat pořádek...
istock.com

reklama

Nedávno jsme psali o ruském spánkovém experimentu, který se vracel do temných časů sovětských pokusů na lidech a nechoval se k nim příliš humánně. Přestože mezi laickou veřejností koluje už dlouho, nikdy proveden nebyl. A stejně je na tom i další uvěřitelný experiment, tentokrát zahrnující pět opic a jejich odměňování a trestání. Tuto pseudovědeckou anekdotu se však vyplatí znát, neboť o povaze naší společnosti říká přece jen dost.

Násilnické opice

Příběh ve stručnosti zní následovně: Vědci umístili pětici opic do velké klece, uprostřed které se nacházel žebřík. Na vrcholu žebříku byl vždy připraven trs banánů. Jenže pokaždé, když se nějaká opice pokusila vyšplhat po žebříku a zmocnit se banánů, vědci postříkali ostatní opice ledovou vodou. Stačilo pár těchto situací k tomu, aby opice samy bránily tomu, když se některá z nich začala sápat po žebříku; trest v podobě ledové vody je naučil, že na žebřík se prostě neleze, a tak se o to časem přestaly pokoušet úplně.

Poté vědci jednu z opic vyndali z klece a na její místo dali novou, nic netušící opici. Ta se samozřejmě okamžitě snažila dostat k banánům, ale zkušenější opice jí v tom zabránily a ztloukly ji. Nová opice se tedy po pár výprascích přestala pokoušet šplhat po žebříku, přestože vůbec neměla ponětí, co dělá špatně – prostě se naučila, že takhle se to dělá. Následně vědci vyměnili i druhou opici a odehrálo se totéž. První vyměněná opice se přidala k ostatním a pokusy nových členů skupiny o dosažení banánů také potírala. Nakonec bylo v kleci všech pět opic vyměněných. Žádná z nich nezažila ledovou sprchu, ale všechny věděly, že se po žebříku neleze. Proč? Protože takhle to prostě je.

Chování bez přemýšlení

Poprvé se tento příběh objevil v knize Competing for the future od Garyho Hamela a C. K. Prahalada z poloviny 90. let. Autoři však ve své publikaci necitovali originální zdroj a všechny další zmínky na internetu se odkazují právě na ně; přitom se rozhodně nejednalo o jejich vlastní výzkum, což znamená jediné – tento experiment nikdy neproběhl. V mnoha detailech odlišný výzkum se odehrál v 60. letech, jenže ani samotné výsledky nebyly takto jednoznačné: Některé opice přijaly pořádky, kterým nerozuměly, jiné však nikoli. Nabízí se proto vysvětlení, že autoři seberozvojových publikací na tento starý výzkum narazili a rozhodli se ho trochu přikrášlit pro své účely.

Z tohoto příběhu si tedy můžeme odnést hned dvě ponaučení. Zaprvé, není rozumné věřit všemu, okolo čeho se mihnou slova jako „věda“, „experiment“ či „výzkum“ – je důležité snažit se dohledat původní zdroj a i ten podrobit určitému kritickému pohledu. Jinak se totiž dostáváme do nebezpečné sféry výroků typu „není to pravda, ale mohla by být“. Zároveň nám však i takto smyšlený výzkum může posloužit jako užitečný myšlenkový experiment. Jen se sami zamyslete, jestli se v některých situacích náhodou nechováte stejně a nepřijímáte určité okolnosti jako dané, přestože o jejich původu nic nevíte? Takto nastavené zrcadlo bývá nepříjemné, ale proč ho nevyužít…

reklama

reklama