Výročí 5. dubna 1722 – objevení Pupku světa. Znáte ho?

Znáte Pupek světa? Asi ano, ale nevíte o tom.
Sochy na Velikonoční ostrově
Sochy na Velikonoční ostrově
http://pixabay.com/
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Když se holandský objevitel a admirál Jacob Roggeveen plavil pod vlajkou nizozemské Východoindické společnosti, měl za úkol objevit dosud neznámý kontinent Terra Australis, místo toho však zcela náhodou o Velikonoční neděli 5. dubna 1722 objevil ostrov Te Pito o Te Henua – Pupek světa. Většina z nás ho z učebnic zeměpisu zná jako Rapa Nui – Velikonoční ostrov.

Svět očima Sergia Rapa, příslušníka národa Rapa Nui obývajícího Velikonoční ostrov, uvidíte v dokumentu Hausbot Petra Horkého dnes ve 21.05 na Prima ZOOM.

Kde se vzal, tu se vzal…

Hausbot Petra Horkého (10) - upoutávka
Hausbot Petra Horkého 2018 (10) - upoutávka

Nejčastěji dnes používáme polynéský název Rapa Nui (Velká země) nebo častěji Velikonoční ostrov. Jako první používané jméno uváděné v místních legendách se objevuje Te pito o te kainga a Hau Maka (Malý kus země Hau Maka). Legendy však oplývají mnohem poetičtějšími názvy. Zmínit můžeme Mata-ki-Te-rangi (Oči, které hledí do nebes) nebo Hiti Ai Rangi (Kraj nebes).

Velikonoční ostrov najdeme ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu. I když byl ostrov objeven holandským mořeplavcem, již v roce 1770 byl anektován španělským mořeplavcem Filipem Gonzálesem Ahedem, který jej na počet španělského krále Karla III. přejmenoval na Isla de San Carlos. V současnosti je ostrov pod správou Chile.

Sousoší Ahu Akivi
Autor: Arian Zwegers Sousoší Ahu Akivi

Velikonoční ostrov je sopečného původu a je tvořen třemi sopkami. Největší z nich je Maunga Terevaka. Menší vulkány Poike a Rano Kau vytvářejí východní, resp. jihozápadní výběžek ostrova. Během dlouhé a intenzivní vulkanické činnosti se tyto sopky spojily lávovými proudy, a dávají tak základ zhruba trojúhelníkovému tvaru ostrova. Poslední velká erupce proběhla před přibližně 100 000 lety. V současné době je ostrov vulkanicky neaktivní. V roce 1996 byl ostrov zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.

Sochy moai

Nic neproslavilo Velikonoční ostrov víc než monolitické sochy moai. Většina z nich je zhotovena z trachytového tufu. Byly však používány i jiné horniny jako např. mugearity nebo pemza. Nejvíce těchto soch vzniklo na vnějších svazích a pak uvnitř kráteru sopky Rano Raraku. Vidět jich tu můžeme 311 a některé z nich dosahují výšky bezmála 10 m a váhy 80 tun. Vidět zde můžeme také největší, bohužel nedokončenou sochu dlouhou 21,8 m s hmotností 270 tun.

Zajímavý je i postup výroby těchto soch. Nejprve byl vytesán hrubý tvar. Všechny sochy byly sochány jako ležící na zádech. Teprve v závěrečné fázi bylo přerušeno poslední spojení se skálou a socha byla vztyčena.

Domorodci přepravovali sochy až do vzdálenosti 16 km a umisťovali je na speciálně připravené plošiny označované jako „ahu“. Asi nejznámější a nejfotografovanější je Ahu-Akivi, které se nachází na svazích sopky Maunga Terevaka. Na ahu stojí celkem sedm soch, které jako jediné na ostrově mají obličeje otočené k oceánu. Všechny ostatní sochy se „koukají“ směrem do vnitrozemí. Ahu-Tongariki je nevětší ze všech ahu na ostrově. Podstavec je vysoký skoro dva metry a stojí na něm patnáct soch. Sochy na Velikonočním ostrově se staly známé hlavně díky knihám Thora Heyerdala.

Mapa soch na Velikonočním ostrově
Autor: Eric Gaba Mapa soch na Velikonočním ostrově

Byla vypracována celá řada teorií, které se snažily popsat způsob transportu těchto ohromných a těžkých soch. Sochy moai „rozchodil“ až český vědec Pavel Pavel, který nejprve doma s přáteli odlil z betonu maketu sochy moai. O svém pokusu později řekl: "Socha byla naše, lana naše, kamarádi tahali zadarmo. Pustili jsme se do experimentu. Nejprve jsme ji rozhoupali do stran a pak tahali za lana uvázaná kolem jejího pasu a ona kráčela tak, jak vyprávěly legendy." Když se za pár let dozvěděl, že Thor Heyerdal chystá další výpravu na Velikonoční ostrov, poslal mu fotografie a popis svého pokusu a Heyerdal jej pozval na svou expedici. Několik let poté, co získali povolení od chilského ministra kultury použít jednu sochu k praktickému experimentu, socha se opravdu rozešla.

Text: David Hainall 

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama