Kaspická příšera: Největší ekranoplán na světě létal jen 14 let, než se potopil

Sovětské ekranoplány se v minulosti neprosadily, kupodivu ale pořád mají budoucnost.
Jediný dokončený ekranoplán třídy LUN se stane turistickou atrakcí.
Jediný dokončený ekranoplán třídy LUN se stane turistickou atrakcí.
Getty Images

reklama

Existuje vtip z dob minulých, který začínal otázkou: „Víte, jaké jsou sovětské hodinky? Jsou největší, nejtěžší a nejrychlejší!“ Podobné to bylo s Kaspickou příšerou – také měla být největší. S délkou 91 metrů, rozpětím křídel 37,6 metrů a váhou bez nákladu 240 tun se jednalo o skutečné monstrum. Ekranoplán třídy LUN vážil dokonce 380 tun.

Co je ekranoplán?

Ekranoplán vypadá jako kříženec lodě, letadla a vznášedla, protože dostal od všeho nějaké konstrukční prvky. Startuje z vody jako hydroplán a využívá dynamického přízemního efektu k tomu, aby se vznesl. Velmi zjednodušeně se jedná o poměry přetlaku pod křídlem a vztlaku nad křídlem, které jsou jiné u země, u vodní hladiny a ve volném vzdušném prostoru.

Let v blízkosti země souvisí se zvláštním a zajímavým účinkem, který nazýváme ‚přízemní efekt. Jedná se o jev, který vzniká ve výšce nižší, než je rozpětí letounu. Nejčastěji se s ním pilot letounu setkává při vzletu a přistání. Nejvýraznější je tento jev při přistání v kategorii sportovních letounů. Pilot má těsně před dosednutím pocit, jako by mezi přistávací dráhou a letounem něco bylo a jako by nechtěl letoun více klesat. Přízemní efekt však nevzniká jen při vzletu a přistání, nýbrž se objevuje i v případě, kdy let probíhá v malé výšce nad povrchem (voda, země). Při letu v blízkosti země nebo vody působí povrch jako překážka, která brání dokonalému vyrovnávání tlaků na koncích křídel,“ vysvětluje efekt podrobněji Adam Mazánek ve své diplomové práci.

Největší ekranoplán na světě

Ekranoplán Kaspická příšera byl dokončen v březnu 1966. Jeho další pouť vedla po Volze do Kaspického moře, přičemž doprava byla realizována v noci kvůli ztížení odhalení pomocí špionážních satelitů. První start se uskutečnil 18. října 1966 a za kniplem seděl konstruktér Alexejev, což nebylo obvyklé, neboť většina sovětských konstruktérů své stroje nikdy nepilotovala. Kaspická příšera létala 14 let až do roku 1980, kdy došlo vinou pilota k nehodě a stroj se potopil.

Po rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let byla myšlenka ekranoplánů definitivně odložena a stroje byly zanechány samovolnému rozpadu. Poslední z nich rezivěl na námořní základně Kaspijsk a podle nejnovějších plánů se převeze do starobylého dagestánského města Derbent, kde z něj bude turistická atrakce.

Nejmodernější ekranoplány mimochodem měly být schopné nést a odpalovat jaderné střely. Kaspická příšera měla k dispozici 10 proudových motorů, cestovní rychlost byla kolem 500 kilometrů za hodinu a maximální hmotnost včetně nákladu dosahovala 544 tun.

Ekranoplánům nicméně neodzvonilo. Studená válka se sice změnila na konflikt hybridní, kdy jsou místo lidských špionů do hry nasazováni hackeři a místo raket se vypouštějí fake news, ale myšlenka ekranoplánů nezemřela. Uvažuje se o nich jako o záchranných či zásobovacích prostředcích pomalu rozmrzající Severní cesty. A rozhodně není zapomenut ani jejich válečný potenciál.

V roce 2017 se začaly objevovat zprávy, že by studio Aleksejev Design mělo ekranoplány oživit, a to dokonce v ještě větší monstrozitě než za časů SSSR. Plánovaný stroj Arktické monstrum by měl být schopný pojmout 500 vojáků a letová hmotnost se odhadovala až na 600 tun. Logika je tu poměrně přímočará – Rusko má v Arktidě své vojenské základny a měnící se klimatické podmínky odkrývají další možnosti jak dopravy, tak těžby strategických nerostných surovin. Bude tak velmi zajímavé sledovat, zda se odvážný plán někdy opravdu pohne kupředu.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama