Kupředu, zpátky ni krok. Nebo vás podle rozkazu 227 čeká kulka

Rozkaz zněl jasně, kdo ustoupí, je zrádce a bude zastřelen. Rudoarmějci neměli na vybranou.
Vlajka Rudé armády
Vlajka Rudé armády
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nepřítel před branami a politruk za zády

Ve filmu režiréra Jean-Jacques Annauda Nepřítel před branami je scéna, v níž do ustupujících sovětských vojáků střílejí vlastní důstojníci a politruci (o kterých ještě bude řeč), aby je donutili pokračovat v sebevražedném útoku. V zásadě si útočící vojáci museli vybrat mezi tím, zdali budou zabiti kulkou německou, nebo sovětskou. V armádě, zejména v nejvypjatějších chvílích, kdy se nacistická vojska blížila k Moskvě, se razil narativ, že umřít za vlast je statečnost, zatímco (i odůvodněný) ústup je zrada. A ta se trestá smrtí. 

Michail Tuchačevskij, který byl popraven na Stalinův příkaz během čistky v Rudé armádě roku 1937
Autor: Volné dílo Michail Tuchačevskij, který byl popraven na Stalinův příkaz během čistky v Rudé armádě roku 1937

Politruci, tedy ideoví důstojníci (zkratka vznikla z původního označení политический руководитель – politický vedoucí), měli na starosti ideovou indoktrinaci mužstva. Jejich vysoké pravomoci včetně možnosti popravovat „dezertéry a zrádce“ převyšovaly pravomoci velitelů, v jejichž jednotkách sloužili. Často se jednalo o vojensky nezkušené lidi, neschopné strategicky-taktického myšlení, kteří z vojenského (nikoliv politického) hlediska byli často spíše na škodu než k užitku.

Ve vrcholovém vedení zazněly i takovéto rozkazy: "Nařizuji Rudé armádě domoci se toho, aby se rok 1942 stal rokem, kdy dojde ke konečné porážce německo-fašistických armád a k osvobození sovětské země od hitlerovských ničemů!" Takový tón měl rozkaz lidového komisaře obrany číslo 130, vydaný v Moskvě 1. května 1942. 

Politruci u jednotek sloužili nejen svému vojenskému veliteli, ale měli i své nadřízené z NKVD (a mimo jiné jejich úkolem bylo verbování udavačů z řad vojáků), takže šlo o sluhy dvou pánů. A ti političtí vyžadovali nekompromisní atmosféru strachu z dezerce či ústupu. Podle některých historiků bylo v průběhu války odsouzeno k zastřelení 158 000 vojáků. Ale přesné počty známy nejsou, nikdo neví, kolik jich bylo zastřeleno bez soudu, bez písemného rozkazu a k popravě došlo bez jakýchkoli písemných stop.

Zpátky ni krok aneb rozkaz 227

Stalin pod tíhou válečné situace vydává 28. července 1942 rozkaz č. 227 jenž následně vešel ve známost jako rozkaz „Zpátky ni krok!“ (Ni šagu nazad!). „Každý, kdo během bitvy odstraní své vojenské označení a vzdá se, bude pokládán za záludného dezertéra, jehož rodina bude uvězněna jako rodina porušitele přísahy a zrádce vlasti. Takoví dezertéři budou na místě zastřeleni. Ti, kdo padnou do obklíčení, mají bojovat až do konce a snažit se udržet své linie. A ti, kdo se raději vzdají, budou zlikvidováni všemi dostupnými prostředky a jejich rodiny budou zbaveny jakýchkoli státních příjmů a pomoci.

Smysl je jasný: zastrašit vojáky smrtí a zároveň je vydírat tím, že případnou dezercí by utrpěly i jejich rodiny, které by byly vinny pouhopouhou příbuzenskou vazbou.

V bitvě u Stalingradu zahynulo 500 000 rudoarmějců
Autor: RIA Novosti archive V bitvě u Stalingradu zahynulo 500 000 rudoarmějců

Ostatně tento přístup volili komunisté i po válce. Lidé toužící po demokracii se stali nepřáteli režimu a stejně bylo pohlíženo i na rodinné příslušníky. V gulazích končily celé rodiny. Podobný, byť ne tak ostře vyhraněný přístup měli i českoslovenští komunisté, kdy dětem disidentů byla mimo jiné odpírána možnost studovat vybrané obory či nastoupit na prestižnější pracovní místa.

Jakkoliv to vypadá, že Stalin jednal v naprosté nouzi, tak stav jeho mysli odráží podobný rozkaz vydaný těsně poté, co Německo porušilo německo-sovětskou Smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. Ta se týkala situace poté, co nacistické Německo ve vzájemné spolupráci s komunistickým Sovětským svazem napadlo a rozdělilo si Polsko. I onen první rozkaz ze srpna 1941 jasně definoval, že kdo se vzdá, má být zlikvidován a rodinní příslušníci vojáků, kteří ustoupí, mají být uvězněni.

V době vydání rozkazu 227 byl Stalin ve velmi nepříjemné situaci, Rudá armáda ustupovala, Němci se blížili k Moskvě a Stalingradu. Po čistkách v důstojnickém sboru zbylo jen pramálo skutečně schopných a zároveň zkušených velitelů a i ti byli de facto podřízení politickým komisařům. Norman Davis, britský historik velšského původu, o atmosféře v sovětské armádě píše: "Zatímco se západní armády velice opíraly o vybudování důvěry mezi důstojníky a mužstvem, sovětský styl byl vytvořit takové ovzduší podezíravosti a strachu, aby muži soupeřili o přízeň svých politických pánů. Informátoři a udavači byli běžní a důstojníci se nemohli spojit se svými muži proti všudypřítomným špehům NKVD.“ 

Atmosféra v jednotkách byla natolik vypjatá, že útok, jakkoliv nebezpečný, byl vlastně vítanou změnou. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že zároveň bylo mezi vojáky velké vlastenectví. Vlast, tedy matka Rus, byla země, kde měli své domovy. Velmi zjednodušeně řečeno se dá napsat, že nebránili ideologii, ale vlastní zahrádky, domy a životy.

Text: Topi Pigula 
 

Reklama
Reklama