Stalin vládl 24 let a každý rok své vlády popravil nebo uvěznil milion lidí

Sovětský svaz a jeho dlouholetý vůdce Stalin inspirovali komunisty po celém světě, včetně – bohužel – těch československých. Krvavé vykonstruované procesy, čistky ve vlastních řadách, likvidace podnikání i zemědělství, útoky na elity, inteligenci, odvážné lidi. Posledním Stalinovým velkým zločinem bylo vykonstruované obvinění skupiny kremelských lékařů, kteří měli usilovat o život vysokým sovětským představitelům včetně samotného Stalina.
Dobu sovětského diktátora můžete poznat v dokumentu Stalin v Barvě na Prima ZOOM.
V rámci vykonstruovaného procesu bylo v lednu 1953 obviněno nejprve devět, poté 15 věhlasných lékařů z členství ve skupině spojené s mezinárodní židovskou organizací Joint (JDC) řízenou americkou kontrarozvědkou. Lékaři byli zatčeni a krutým mučením nuceni k přiznání. Měli ale štěstí – ještě než mohl proces začít, Stalin zemřel.
Josif Vissarionovič Stalin, vlastním jménem Josif Džugašvili, umíral několik dnů. Po poslední večeři s nejbližšími čtyřmi spolupracovníky 28. února 1953 na dače blízko Moskvy zůstal 1. března sovětský diktátor po celý den ve svých pokojích a ke zděšení a nervozitě početného personálu dači k sobě ani nikoho nepovolal. Až když se schylovalo k noci, odvážila se Stalinova tělesná stráž konečně vstoupit do jeho bytu. Byli rádi, že k tomu mají vnější záminku – přišla totiž pošta.
Člen Stalinovy ochranky se v mnohapokojovém bytě rozhlížel po vůdci. Našel ho až v malé jídelně ležet bezvládně na podlaze. Stalin nemohl mluvit, ale gestem ruky příchozímu naznačil, aby k němu přistoupil. Muž zavolal kolegy, kteří mu pomohli přenést bezvládného vůdce na pohovku. Dalším krokem bylo informovat členy užšího vedení Sovětského svazu, tedy Beriju, Chruščova, Malenkova a Bulganina. Ti časně ráno 2. února 1953 dorazili na daču, neodvážili se ale cokoliv udělat. Malenkov a Berija ke Stalinovi přišli a zjistili, že vůdce nejspíš spí. Strach z jeho případného hněvu byl tak silný, že všichni čtyři raději odjeli zpět do Kremlu.
Teprve poté přišli na řadu lékaři. „Diagnóza pro nás byla díkybohu jasná: krvácení do levé mozkové hemisféry způsobené vysokým krevním tlakem a aterosklerózou,“ uvedl ve svých pamětech přední sovětský kardiolog Aleksandr Leonidovič Mjasnikov. Lékaři dali Stalinovi různé povzbuzující prostředky, aniž ovšem doufali, že tím odvrátí jeho smrt. O dva dny později, 4. března 1953, informoval o Stalinově stavu sovětský tisk. O den později 5. března ve 21.50 Stalin zemřel.
Ceremoniál rozloučení se Stalinem trval tři dny. Jeho rakev byla vystavena 6. března 1953 ve Sloupové síni Domu odborů v Moskvě, kde se tradičně konaly smuteční ceremoniály se zemřelými sovětskými představiteli.
Ve čtyři hodiny odpoledne téhož dne byla otevřena Sloupová síň i pro veřejnost, jenže přístup k ní byl špatně zorganizovaný. Lidé, kteří se chtěli podívat na Stalinovu rakev, se snažili prodrat úzkými uličkami plnými policie a nákladních aut, která měla sloužit jako zábrany k regulaci davu.
Policie na mnohatisícový dav najížděla auty a nikdo netušil, kam se postavit do fronty. V chaosu a panice bylo zabito 109 lidí, stovky dalších byly zraněny.
Stalinův pohřeb, který se konal 9. března, už byl zorganizován podstatně lépe. Bezpečnost zajišťovalo na 22 600 agentů tajné policie a ulice uzavíralo 3500 aut. Už několik hodin před vlastním obřadem bylo na Rudé náměstí dopraveno 6000 vojáků a 15 000 lidí z takzvaných delegací pracujících. Osiřelí soudruzi připravili přesný plán pohřbu – vynesení rakve z Domu odborů, její umístění před Leninovým mauzoleem na Rudém náměstí, smuteční shromáždění, vnesení rakve do mauzolea…
Jaký stát po sobě Stalin zanechal? Přes 190 milionů lidí žijících před Stalinovou smrtí na území Sovětského svazu rozhodně nesplňovalo kritéria „nového člověka“ z propagačních plakátů a titulních stran sovětských časopisů. „Obrovský rozsah násilí a teroru vytvořil ze strachu a nátlaku páteř stalinského systému skrytou za fasádou entuziasmu,“ poznamenává Oleg Chlevňuk v životopise sovětského diktátora Stalin – nový životopis (Paseka, 2017).
Na každý rok Stalinovy absolutní vlády v letech 1929–1953 připadl nejméně jeden milion uvězněných nebo zavražděných sovětských občanů a další miliony zahynuly hladem. Plošné hladomory z let 1931–33 a 1946–47 byly sice v době Stalinovy smrti minulostí, přesto si „sovětský člověk“ rozhodně jako v pohádce nepřipadal.
V roce 1952, který patřil k těm úspěšnějším, průměrný sovětský občan spotřeboval denně 0,5 kg chleba, trochu obilovin, 400–600 g brambor a maximálně 400 g mléčných výrobků. Masa bylo na den 40–70 g, tuků 15–20 g. K tomu pár lžiček cukru a kousek ryby. Jedno vejce se na stole průměrného „Sověta“ objevilo jednou za šest dnů. V podstatě se jednalo o přídělové normy běžné ve věznicích a pracovních táborech.
Stalinský režim si našel i jiné způsoby, jak udržovat své poddané v pozoru. Rolníci byli nuceni v kolchozech pracovat prakticky zdarma, dělníci byli po zavedení zákonů o mimořádné pracovní povinnosti v roce 1940 nuceni zůstávat v továrnách. V letech 1940–52 bylo za pozdní příchod, odchod bez dovolení nebo vyhýbání se pracovnímu nasazení odsouzeno 17 milionů lidí. Nadšení a obětavost sovětských pracujících tedy byla jasnou lží.
Obyvatelé venkova navíc nesměli u sebe mít své občanské průkazy – ty schraňoval vesnický sovět, a pokud se někdo chystal třeba na návštěvu příbuzných do města, musel o doklady požádat. Po návratu je opět odevzdal (to platilo až do rozpadu SSSR).
Dobu sovětského diktátora můžete poznat v dokumentu Stalin v Barvě na Prima ZOOM.