Gallipoli zlomilo Churchillovi vaz – ztratil šest bitevních lodí a 200 000 vojáků a radši odešel na frontu

Winston Churchill na úspěšnou evakuaci od Dunkerque „trénoval“ už v první světové válce – to když v prosinci 1915 až lednu 1916 Britové v tichosti evakuovali z tureckého Gallipoli (Dardanelský poloostrov) 130 000 vojáků, 400 děl a přes 10 000 vozidel a zvířat.
Churchill v Dardanelské úžině ztratil šest bitevních lodí
Churchill v Dardanelské úžině ztratil šest bitevních lodí
profimedia.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Opěvované úsilí britské Admirality a hrdinství flotily soukromých rybářských lodí a jachet při evakuaci britsko-francouzských jednotek z pláží u Dunkerque v květnu 1941 mělo svůj předobraz v první světové válce. O 26 let dříve před potupným ústupem před Hitlerovými tanky se totiž podobně museli Britové postarat o desetitisíce britských, australských, novozélandských a francouzských vojáků, kteří uvízli po zpackaném útoku na turecký Dardanelský poloostrov, známý také jako Gallipoli.

Neznámé podrobnosti o nasazení australských a novozélandských jednotek na Dardanelském poloostrově uvidíte v dokumentu 1915: Bitva o Gallipoli dnes ve 21.00 na Prima ZOOM.

1915: Bitva o Gallipoli - upoutávka
1915: Bitva o Gallipoli - upoutávka

Obě úspěšné evakuace měl svým způsobem na svědomí Winston Churchill. Jenže zatímco v roce 1941 se navrátilci od Dunkerque postarali o upevnění obliby a moci čerstvě zvoleného premiéra, v roce 1915 se tehdejší První lord Admirality dočkal úplně jiného přijetí.

Churchill, který ze své pozice v březnu 1915 rozhodl o tom, že si britské a francouzské lodě probojují cestu 100 km dlouhým Dardanelským průlivem až do Istanbulu, se tragicky mýlil. Dohodové státy v následné bitvě o Gallipoli ztratily téměř 250 000 vojáků, šest velkých lodí a sedm ponorek. Za tento neúspěch byl Churchill „za odměnu“ nejprve v květnu 1915 pověřen nevýznamnou funkcí kancléře Lancasterského vévodství, posléze jako reaktivovaný důstojník odešel v hodnosti podplukovníka na západní frontu.

Proč právě Gallipoli?

Vstupní brána do Istanbulu se nachází zhruba 500 km jižně v průlivu Dardanely, na jehož břehu leží městečko Çanakkale. Hned na začátku první světové války Němci s Turky podepsali tajnou spojeneckou dohodu a Dardanely se tak v roce 1915 staly nejdůležitější vodní cestou na světě.

Dardanelský průliv získal na začátku první světové války okamžitě na důležitosti
Dardanelský průliv získal na začátku první světové války okamžitě na důležitosti
Google Maps

Šířka úžiny 1,5 km umožňovala Turkům pomocí pevností průjezd Dardanelami účinně kontrolovat. Podél celé úžiny byly rozmístěny desítky velkorážních děl v několika pevnostech a Turci navíc úžinu zaminovali šesti řadami námořních min. Každá obsahovala tunu trhaviny, byla ukotvená k mořskému dnu a nepozorovaně plavala těsně pod hladinou.

Tragický omyl Winstona Churchilla

Británie vyhlásila válku Turecku (tehdy ještě jako Osmanská říše) 5. listopadu 1914. V té době už vojenské konvoje z Austrálie a Nového Zélandu (ANZAC) přepravovaly vojáky Indickým oceánem na evropská bojiště. V roce 1915 na okraji Dardanel shromáždili Britové a Francouzi obří flotilu včetně první letadlové lodi na světě Ark Royal. Cílem flotily bylo vynutit si průchod Dardanelami a dobýt Istanbul. Pokud by se jim podařilo město dobýt, otevřely by se zásobovací trasy do Ruska a státy Dohody by možná vyhrály válku dřív než v roce 1918.

Výsledek námořní operace, kterou Churchill nařídil provést 18. března 1915, byl tragický – mezi minami a pevnostními děly buď uvízlo, nebo se začalo potápět šest velkých bitevních lodí, zatímco turecké ztráty byly zanedbatelné. Britové usoudili, že bez vylodění na pevnině lodě Dardanelami neproplují, ale to samé si naneštěstí uvědomili i Turci.

Potápějící se britský predreagnouth Irresistible (najel na minu)
Potápějící se britský predreagnouth Irresistible (najel na minu)
Wikimedia Commons/volné dílo

Jednotky ANZAC, které měly v nadcházejícím dramatu sehrát významnou roli, se mezitím utábořily v Egyptě a po krátké zastávce se v Alexandrii nalodily opět na transportní lodě. Nikdo netušil, kam vlastně poplují. Jejich cílem byl nakonec řecký ostrov Lemnos, kde začali cvičit vylodění na člunech.

Hlavní vylodění na Dardanelském poloostrově měly na jeho jižním konci uskutečnit Britové a poté postupovat poloostrovem na sever k pevnostem. ANZAC se měl vylodit na severu poloostrova na pětikilometrovém úseku nazvaném „pláž Z“ a také postupovat k pevnostem, jež se měly ocitnout v kleštích.

Předehra pro ANZAC Day

Pláž Z ale lemovaly skalnaté útvary plné úžlabin, takže nebylo možné rozpoznat, jestli se v nich nebo za nimi skrývají turecké jednotky. 14. dubna 1915 začíná letecký průzkum pláže. Ukazuje se, že pobřeží je v dostřelu baterie třiceti tureckých děl a v některých místech jsou zákopy. Za nimi průzkum objevil víc než 700 stanů, což dokazovalo přítomnost nejméně 7000 tureckých vojáků. Dalších 15 000 Turků, celá jedna divize, bylo ubytováno ve vesnici ležící jen 6 km od pláže Z.

Britové k řízení palby bitevních lodí používali i letecký průzkum. Na snímku britský průkopník námořního letectva Charles Rumney Samson.
Britové k řízení palby bitevních lodí používali i letecký průzkum. Na snímku britský průkopník námořního letectva Charles Rumney Samson.
archiv Prima ZOOM

To nevěstí nic dobrého, a tak velení ANZACu přijde s překvapivým návrhem. Místo vylodění po předchozím ostřelování pláží námořními děly, se jeho vojáci přiblíží k pobřeží v noci tiše tak, aby využili momentu překvapení. To je v rozporu s britskými instrukcemi.

Přes všechna opatření velení ANZAC počítalo se ztrátou až poloviny mužů už při vylodění. Celkem se k útoku na poloostrov shromáždilo na 128 000 příslušníků britských a australsko-novozélandských jednotek, z nichž asi 80 000 bylo určeno pro přímé vylodění. Za den útoku byl vybrán 25. dubem 1915, který je dnes pod názvem ANZAC Day státním svátkem Austrálie a Nového Zélandu.

Churchillova krvavá úžina

Vylodění kupodivu proběhlo bez problémů, vzápětí ale Australané a Novozélanďané narazili na tuhý odpor. Boje tady probíhaly celých osm měsíců, na turecké straně je řídil Mustafa Kemal, který se později pod přívlastkem Atatürk (Otec Turků) stal prvním tureckým prezidentem.

Souběžně s jednotkami ANZAC se na jihu vylodili i Britové a později také Francouzi. I přes dílčí úspěchy a dobytí několika pevností (z nichž některé ale Turci vzápětí znovuobsadili), se i zde invaze setkala s tuhým odporem a přešla do vleklé zákopové války. Další lodě a hlavně ponorky končily na minách v úžině.

Tento obraz zachycující potopení francouzského křižníku Bouvet, visí v tureckém generálním štábu.
Tento obraz zachycující potopení francouzského křižníku Bouvet, visí v tureckém generálním štábu.
Wikimedia Commons/Diyarbakırlı Tahsin Bey

V prosinci 1915 velení pozemních jednotek rozhodlo o evakuaci zbylých sil. Během do té doby největší námořní evakuace v dějinách vojenství se víceméně nepozorovaně a beze ztrát podařilo z poloostrova odvést 130 000 vojáků, 400 děl a přes 10 000 vozidel a zvířat.

Celá operace skončila naprostým fiaskem. Britové a ANZAC ztratili kolem 200 000 mužů, Francouzi dalších 50 000. Do té doby neporazitelné britské námořnictvo utrpělo vážný šrám a územní zisky byly prakticky nulové. O nasazení jednotek ANZAC u Gallipoli natočil v roce 1981 režisér Peter Weir stejnojmenný film.

Neznámé podrobnosti o nasazení australských a novozélandských jednotek na Dardanelském poloostrově uvidíte v dokumentu 1915: Bitva o Gallipoli dnes ve 21.00 na Prima ZOOM.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama