Čechoslovákům se na konci války v Dunkerque vzdalo přes 10 000 Němců

Hitlerovy tanky zahnaly v květnu 1940 k Dunkerque statisíce Britů a Francouzů. Na konci války se karta obrátila a Čechoslováci v přístavu drželi Němce až do 9. května.
Ve výzbroji československých tankistů byl i tank Sherman Firefly (na snímku Britové v době bitvy v Ardenách)
Ve výzbroji československých tankistů byl i tank Sherman Firefly (na snímku Britové v době bitvy v Ardenách)
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jméno města Dunkerque si z bojů druhé světové války dobře pamatuje hned několik národů Evropy. Poklidný přístav na břehu Lamanšského průlivu s hotely a plážemi nejprve proslavila evakuace více než 338 000 britských a francouzských vojáků na jaře 1940. O pět let později se tady 10 500 příslušníků německé posádky vzdalo československému generálovi Aloisi Liškovi. Bylo to ale těžce vydobyté zadostiučinění.

Churchillovo vytoužené vítězství

Britové z přístavu během devíti dramatických dnů na konci května a začátkem června 1940 jako zázrakem evakuovali přes 338 000 Britů a Francouzů. Naloďování probíhalo pod palbou a ani plavba do Anglie nebyla kvůli minám a německým ponorkám bezpečná. Atmosféru beznaděje provázející záchranu obklíčených spojeneckých jednotek přesvědčivě zachytil Christopher Nolan ve filmu Dunkerk.

Evakuace britských vojáků z Dunkerque
Evakuace britských vojáků z Dunkerque
Wikimedia Commons

Na plážích i v okolí města zůstalo ohromné množství vojenské techniky a ztráty byly vysoké. Premiér Winston Churchill připustil, že „války se nevyhrávají evakuací“, vzápětí ale pohromu obratně označil za vítězství. Nutně ho potřeboval – v době evakuace z Dunkerque byl ve funkci ministerského předsedy teprve 17 dnů.

Francouzská hořká pilulka

Francouzi při obraně přístavu a pláží předvedli, že bojovat dovedou, o čemž se v té době jinde ve Francii hledaly důkazy jen stěží. Kryli ústup Britů i svých vlastních lidí a po několik dnů drželi Němce v šachu. Na naloďovacích plážích se přesto ozývalo úsečné „British first – nejdřív Britové“. Po ukončení evakuace a zhroucení obrany Dunkerque 4. června 1940 padlo do německého zajetí asi 40 000 francouzských vojáků.

Britové nakonec válečnými loděmi, rybářskými škunery i soukromými jachtami odvezli spolu se svými lidmi i kolem 123 000 Francouzů. Drtivou většinu z nich ale hned poté vrátili do ještě neobsazených francouzských přístavů, kde po kapitulaci Francie o pár dnů později (22. června) stejně padli do zajetí.

Hitlerův nepochopitelný rozkaz

Němečtí velitelé nikdy nepochopili, proč museli zastavit své tanky těsně před Dunkerque a pak přístav složitě dobývat pěchotou a dělostřelectvem. Rozkaz k tomu dal osobně Adolf Hitler 24. května. Je možné, že Hitler stále ještě doufal, že Anglie bude vyjednávat a nakonec podpoří jeho tažení proti Sovětskému svazu.

Výsledkem byl několikadenní odklad útoku, který umožnil provést evakuaci známou jako operace Dynamo. Němcům tak doslova před nosem za pomoci asi 850 lodí zmizely do Anglie statisíce vycvičených vojáků.

Československý triumf

Čechoslováci se k Dunkerque dostali tak trochu náhodou. Po vylodění v Normandii v červnu 1944 se ve Francii ocitla i Československá samostatná obrněná brigáda vyzbrojená tanky a dělostřelectvem. Její velitel, generál Alois Liška, chtěl s Američany útočit směrem k Československu, neměl na to ale dost vojáků. Spojenci tedy Čechoslováky pověřili na první pohled nevděčným úkolem hlídat spolu s Brity a Kanaďany silnou německou posádku v Dunkerque a zabránit jí v úniku.

Generál Alois Liška (vpravo) s maršálem Montgomerym
Generál Alois Liška (vpravo) s maršálem Montgomerym
Vojenský historický ústav Praha

Brigáda ale měla jen kolem 3400 mužů, proti nimž stálo 12 000 Němců. Liška se přesto rozhodl nejen hlídat, ale i útočit. První velký výpad provedl symbolicky 28. října 1944. Češi při něm zajali 370 Němců a postoupili o čtyři kilometry. Obléhání Dunkerque nakonec trvalo sedm měsíců a padlo při něm na 200 Čechoslováků.

Zajímavý pohled na tuto málo známou kapitolu našich vojenských dějin zprostředkovávají osobní deníky velitele Pevnosti Dunkerque (Festung Dünkirchen) viceadmirála Friedricha Frisiuse (1895-1970). Tento fanatický nacista vedl a organizoval německou obranu pevnosti před několika údery československých tankistů a organizoval vlastní protiútoky. Kázeň a poslušnost svých vojáků si neváhal vynucovat tvrdými tresty včetně veřejných poprav. Zajatí němečtí vojáci později vypověděli, že sám prohlásil, že zemře v Dunkerque. “Kdyby mělo dojít k dobytí, uchýlí se se svojí družinou nejvěrnějších na poslední molo a tam se i s molem vyhodí do povětří,” cituje jejich vzpomínky Vojenský historický ústav.

Němci se v Dunkerque vzdali teprve 9. května 1945. Kapitulaci přijel generálu Liškovi osobně odevzdat viceadmirál Friedrich Frisius, který v té době velel stále ještě 10 500 Němců. Generál Liška, legionář, který v roce 1940 uprchl přes Balkán z obsazeného protektorátu, byl po válce velitelem Vysoké školy válečné. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl rychle poslán do výslužby, podařilo se mu ale odejít do exilu.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech