ZOOMujeme kolem světa Maďarsko: Co lze vidět za 24 hodin v Budapešti?

Navštívit „na otočku“ Budapešť nemusí být tak hloupý nápad, jak by se to na první pohled mohlo zdát.
Budapešťské oko vás sleduje
Budapešťské oko vás sleduje
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Budapešť – večerně pivní pestrost

Páteční a sobotní večery ukazují, že Maďaři umějí žít. Zejména ti mladí. Bary jsou otevřené dlouho do noci a sklenka stíhá sklenku, skoro jako u nás. A to my, nikoliv Maďarsko, jsme zemí, která je lácí a dostupností alkoholu celosvětově proslavená.

Arany Aszok - nejlevnější pivo v Budapešti
Arany Aszok - nejlevnější pivo v Budapešti
Foto: Topi Pigula

Nabídka piv je vskutku pestrá, od místních levných, jako je Arany Ászok, přes místní dražší typy, mezi nimiž najdeme jak IPA, tak Ale, až po japonské Asahi. Ale jak (v angličtině) upozorňuje jeden z plakátů, tak nejen pivem je v sobotní večer „živ“ host. „Tady jsi v Maďarsku, tak pij pálinku,“ což pro Maďara totéž jako pro Moravana slivovice. Přestože spíše než pivo je Maďarsko proslulé vínem, paprikou a gulášem, tak večer, ale vlastně i přes den, teče Budapeští pivo. Nešlo odolat. Vkročím do jednoho z podniků s batůžkem na zádech a foťákem na krku. Nějaký místní junák mě zaregistruje, plácne si se mnou a pak se dál věnuje své slečně. „Tady se mi bude líbit.“ Když jsem druhý den seděl u pouličního stánku a pil plechovku piva, vedle sedící Maďar se zvedl, odešel, po chvíli se vrátil, postavil přede mě další půllitrovou plechovku a představil se: Attila. Ano, Maďarsko má něco do sebe. Až pojedete k moři do Chorvtatska, vyčleňte si chvíli... třeba na lázně

Let´s drink pálinka
Let´s drink pálinka
Foto: Topi Pigula

Na hrad jděte – jeďte na dvanáctou

Byla to náhoda, jaké se v životě občas přihodí. Cesta nahoru na hrad probíhala v poledním vedru a sotva odbila dvanáctá, ozval se parádemarš na buben. Začala výměna hradní stráže, ceremonie s máváním historickými zbraněmi, sestavou občas pro boj nepraktických úchopů a pochodováním na straně jedné, a davem přihlížejících turistů na straně druhé. Byla sobota, a než abych čekal více než půl hodiny na lanovku, ne nepodobnou té na Petřín, vyrazil jsem na „hradní“ vrchol po svých. Když 2. března 1870 vyrazil první vůz lanovky na cestu vzhůru, měli Budapešťané ušetřenou štrapáci směrem do kopce. Tehdy dráha jela na parní pohon a zásadní neštěstí spadlo z nebe desítky let po jejím uvedením do provozu. Mělo podobu letecké pumy, která krom horní stanice lanovky zničila i jeden z vozů.

Výměna hradní stráže
Výměna hradní stráže
Foto: Topi Pigula

Pokud stoupáte od spodní stanice nahoru po svých, trvá to kolem dvaceti minut, pokud se necháte vyvézt, trvá to 63 vteřin. V době nejvíce vytížených časů si vystojíte hodně dlouhou frontu, která se snižuje rychlostí 24 lidí, což je kapacita vozů. Dnes už se samozřejmě na páru nejezdí, páru nahradila elektrika. Roku 1987 se dostala lanovka na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Úhel stoupání je 40 stupňů, délka ujeté trasy 95 metrů. Říká se, že za stavbou lanovky stojí stížnosti líných státních úředníků, kteří nechtěli do práce na Budínském hradu ležícím na jižním cípu Hradního vrchu (Várhegy) chodit pěšky.

Lanovka na budapešťský hrad
Lanovka na budapešťský hrad
Foto: Topi Pigula

Lázně

Zažít pocit svobodného římského občana se v Budapešti dá snadno. Termální lázně patřící hotelu Gellert může navštívit kdokoli, jsou totiž veřejné a ne jen pro ubytované hosty. Je vtipné sledovat hosty pomalu se nořících do vody o teplotě 40 stupňů. Na tvářích jim nejprve vyskočí překvapení, které pomalu rozředí úsměv z teplé vody, na kterou se jejich tělo adaptuje. Vysoké stropy, kouzelné sloupoví, architektura opravdu připomínající starověký Řím. Jen tuniky chybí. Ale historická image je jen zdánlivá. Lázně byly otevřeny v roce 1918 (stavěny od roku 1912) a nabízejí léčivé vodní úpravy s použitím hlubokých podzemních pramenů, které v 12. století používali rytíři sv. Jana a později i Turci, aby cítili povzbuzující síly vody bohaté na minerály. To je spolu s plaveckým bazénem ta seriózní část.

Lázně hotelu Gellért
Lázně hotelu Gellért
Thaler Tamas - CC BY-SA 4.0

Tu zábavnější tvoří bazén s umělým vlnobitím, kde se baví jak koupající, tak přihlížející. Ti druzí se baví pohledem na ty prvé, jimž nečekaná vlna pronikla do nosních dutin. Nikdo by nepoznal, že lázně byly hodně zničené během 2. světové války, zejména během dobývání probíhajícího od prosince 1944 do února 1945. „Dobývání Budapešti stálo životy asi 47 000 obránců a 38 000 maďarských civilistů, Rudá armáda ztratila asi 80 000 osob. Utrpení obyvatel maďarského hlavního města však zdaleka neskončilo, docházelo k masovému znásilňování žen a velké množství civilistů bylo zavlečeno do SSSR. Neskončil ani boj maďarské armády; její jednotky bojovaly po boku německých sil až do samého konce války. Tou dobou se již na obsazeném maďarském území formovala nová, ještě ne zcela komunistická vláda, země však byla odsouzena k tomu, aby zcela upadla do sovětského područí,“ píše se na stránkách Vojenského historického ústavu. To vysvětluje množství děr po střelách z pěchotních zbraní, které jsou dodnes na mnoha domech znatelné. Ovšem na budově lázní je nenajdete – tady v roce 2008 došlo k velké rekonstrukci.

Sousoší svobody na Gellértově hoře
Sousoší svobody na Gellértově hoře
Foto: Topi Pigula

Uťatá ruka uherského krále

Bazilika sv. Štěpána je nejvýznamnější duchovní stavbou v Maďarsku, jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů a zároveň třetí nejvyšší stavbou Maďarska. A příjemné je, že se do ní, na rozdíl například od katedrály sv. Víta, neplatí vstupné. Každý návštěvník křesťanského svatostánku obrátí oči k oltáři, ale tady se vyplatí je obrátit ke stropu.

strop Baziliky sv. Štěpána
strop Baziliky sv. Štěpána
Foto: Topi Pigula

Stavbu nelze než obdivovat i přesto, že mimo jiné slouží ke zvláštnímu účelu. V relikviáři je tu schovaná useknutá ruka zvaná jako Svatá Pravice (Szent Jobb) dávno mrtvého krále. Ištván I., jenž se později stal svatým, se narodil kolem roku 969 a zemřel 15 srpna 1038. Za jeho vlády bylo založeno arcibiskupství v Ostřihomi. Od jeho smrti ke svatořečení uběhlo pouhopouhých 45 let, což je při rychlosti podobných úkonů u křesťanské církve opravdu krátký čas. Po své smrti byl Štěpán pohřben ve Stoličném Bělehradě. Jeho ostatky byly vyzdviženy u příležitosti kanonizace v roce 1083. Schovávání kousků těl, od kostí po prsty s kůží či fragmentů lebky, je dlouhodobý křesťanský zvyk. Češi si schovávají a občas ukazují lebku sv. Václava, Maďaři mají mimo jiné výše zmíněnou ruku, Italové vystavují ve skleněné rakvi mrtvolu otce Pia, Poláci mají velkou sbírku v kostelíku ve vesničce Lešna, kde počet relikvií už překročil stovku. Ovšem pozor, nejde vždy jen o části lidských mrtvol.

Nastupovat - cesta začíná
Nastupovat - cesta začíná
Foto: Topi Pigula

Hrad, lázně, pivo, kostely, tržiště, kochání se místní architekturou. Vše výše popsané se vešlo do pouhopouhých 24 hodin. Ano, byla to trochu honička, ale na druhou stranu, řečeno slovy Jana Wericha: "Neříkej, že nemůžeš, když se ti nechce, protože přijde doba, kdy budeš chtít, ale nebude moct." Poslední hodiny byly vlastně ty odpočinkově nejpříjemnější. Bílý klimatizovaný autobus společnosti Eurolines měl zásuvku, což v praxi znamenalo, že po příjezdu do Prahy byly v notebooku vytříděné fotky a napsaný tenhle článek. Jediné, co mě trochu mrzí, je nenavštívené Přírodovědné muzeum stojící v bezprostřední blízkosti autobusového nádraží Népligent, kam jsem dorazil a odkud odjížděl. Důvod je prostý – podlehl jsem tomu, že přímo na autobusáku je stanice metra.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech