Dvojitý mustang aneb konec vrtulových stíhaček u amerického letectva

Dvojitý mustang, to zní jako prvek v krasobruslení. Ale americké letectvo si na brusle moc nepotrpí.
Jeden z mála barevných snímků Twin Mustanga
Jeden z mála barevných snímků Twin Mustanga
USAF

reklama

Druhá světová válka zahájila éru proudových letadel, ovšem automaticky to neznamenalo konec pro stíhací stroje s vrtulemi, ty sloužily v mnoha zemích až do 60. let. V americkém letectvu jejich éru ukončil slavný mustang, ovšem v poněkud zvláštním provedení.

Zatímco britské bombardovací letectvo podnikalo během druhé světové války nálety na Německo hlavně v noci, přes den se v této věci angažovaly americké bombardovací svazy. Britské bombardéry při náletech kryla tma, ale američtí letci potřebovali proti letounům Luftwaffe stíhací doprovod. Jenže dolet tehdejších amerických stíhacích strojů byl nedostatečný, své větší bombardovací bratry mohly doprovázet jen určitou část cesty na cíle v Německu, o to více to platilo v Tichomoří. Právě vidina dlouhých letů bombardovacích pevností nad Japonsko, které by byly nutné ke konečné porážce země vycházejícího slunce, vedla k úvahám o eskortním stíhači s velkým doletem.

Cílem bylo spojit dva mustangy do jednoho celku a tím navýšit výkony, ale hlavně dolet
Autor: Wikimedia Commons Cílem bylo spojit dva mustangy do jednoho celku a tím navýšit výkony, ale hlavně dolet

Z běžného mustangu udělali dvojče

Bombardovat cíle v Japonsku znamenalo startovat ze základen na Filipínách či Šalamounových ostrovech a takové vzdálenosti by běžné stíhací P-51 Mustang ani dvoumotorové dálkové stíhací P-38 Lightning nezvládly. V roce 1943, kdy velení letectva začalo silně pociťovat potřebu ochrany bombardovacích svazů, ale neexistoval vhodný typ s velkým odletem. Na vývoj zcela nového letounu se nedostávalo času a ani výrobních kapacit v už rozjeté výrobní mašinérii.

Konstruktéři firmy North American, která vyráběla osvědčené P-51 Mustang, tedy přišli s prostým, i když poněkud zvláštním, ale vlastně logickým řešením. Spojit dva mustangy do jednoho celku a tím navýšit výkony, ale hlavně dolet. V únoru 1944 firma svůj nápad předvedla velení letectva, a to kupodivu navzdory své konzervativnosti projekt poměrně bláznivého stroje schválilo a objednalo 4 prototypy.

Na první pohled se zdá, že šlo jen o prosté spojení dvou trupů standardních P-51 Mustang, ovšem Twin Mustang nebo prostě Twin, jak se stroji přezdívalo, byl vlastně nový typ. Oba trupy, které byly o něco prodlouženy, spojovala nově vyprojektovaná centrální část křídla a vodorovné ocasní plochy. Nově konstruovaný byl i hlavní podvozek a především oproti standardnímu P-51 přibyl druhý kokpit. První pilot seděl v kokpitu levého trupu, navigátor, který v případě potřeby fungoval i jako druhý pilot, seděl v kabině pravého trupu. Oba letci mohli letoun plně ovládat, takže se snížila zátěž posádky během dlouhých letů. Prototypy nesly oficiální označení XP-82.

Málem skončil dřív, než začal

Výzbroj se skládala ze šesti těžkých kulometů M3 ráže 12,7 mm umístěných v centrální části křídla, množství i typ výzbroje byly stejné jako v případě běžných P-51, ovšem ty měly kulomety po třech v každé polovině křídla. U XP-82 seskupená šestice kulometů představovala koncentrovanější palebnou sílu s ničivějším účinkem na cíl, navíc se zjednodušilo přebíjení i údržba. U jednoho z prototypů se zkoušel i přídavný podvěsný kontejner s dalšími osmi kulomety M3, ten se však do sériové výroby nedostal, uvažovaný kontejner s dokonce 40mm kanonem neopustil ani rýsovací prkna. Twin Mustang mohl nést i přídavné nádrže, neřízené bomby a rakety do hmotnosti 1800 kg.

North American F-82F Twin Mustang
Autor: Wikimedia Commons North American F-82F Twin Mustang

První dva prototypy XP-82 byly poháněny v USA licenčně vyráběnými motory Rolls Royce Merlin podobně jako v případě některých verzí běžných mustangů. Ale velení chtělo čistě americký stroj, proto se do pozdějších strojů montovaly motory Allison V-1710, každý o výkonu 1200 kW, se kterými letoun dokázal vyvinout rychlost až 740 km. Ještě podstatnější byl ale dolet, který činil na stíhací letoun ohromujících 3600 km, a to při vlastní váze kolem sedmi tun.

Už během zkoušek letectvo objednalo výrobu 500 kusů sériových letounů. Jenže žádný dvojitý mustang už válku nestihl ani v Evropě ani v Tichomoří. S koncem války americká vláda ukončila mnoho vojenských programů kvůli nadbytečnosti a potkalo to i XP-82. Původní objednávka byla seškrtána na pouhých 20 sériových kusů. Vypadalo to na neslavný konec nekonvenčního stroje, ale vše bylo jinak. V polovině 40. let totiž končila kariéra nočních stíhacích P-61 Black Widow a letectvo za ně potřebovalo nutně náhradu a také stroje schopné operovat za každého počasí.

Válečné ostruhy z Koreje

Volba tedy padla na twin mustang, a tím se stal poslední vrtulovou stíhačkou, kterou americké letectvo zařadilo do své výzbroje. Celkem bylo vyrobeno 272 letounů různých verzí včetně prototypů. Letectvo nakonec převzalo do operační služby čtyři verze – denní stíhací známou jako P-82E a tři noční stíhací vybavené různými typy radarů P-82F, G a H. V roce 1948 v rámci zavedení nové terminologie pro označovaní vojenských letadel amerických vzdušných sil dostaly označení F-82E/F/G/H. U letounů, které dostaly radar umístěný v pouzdře pod centrální částí křídla, seděl v pravém kokpitu radarový operátor. Pouzdro s radarem bylo odhoditelné, aby bylo možné v případě nouze s letounem přistát na břicho.

Twin Mustangy se nakonec dočkaly i bojového nasazení, a to během korejské války. Byly dokonce jedny z prvních letounů, které koaliční síly proti útoku severokorejských vojsk nasadily do akce. Navíc si připsaly i první tři vzdušná vítězství amerického letectva v tomto konfliktu. Z počátku tíhu bojů nesly právě vrtulové stroje včetně F-82, které byly umístěny v Japonsku a měly dostatečný dolet. F-82 působily nejen v roli stíhací, ale také díky mohutné palebné síle útočily na konvoje a uskupení severokorejských a čínských pozemních sil.

Teprve postupně americké letectvo začalo v Koreji nasazovat proudové letouny, které se ale přes lepší výkony nemohly s F-82 rovnat ve vytrvalosti a doletu. Proto také ve výzbroji vydržely až do roku 1953, tedy po celou dobu korejského konfliktu. Po válce ještě krátce působily v rámci systému protivzdušné obrany na Aljašce, ale to už byla epizoda. Stroje vykazovaly silné známky opotřebení, přičemž nebyl dostatek náhradních dílů, vzhledem k ukončení výroby. Ke slovu tedy definitivně přišly proudové letouny a poslední vrtulová stíhačka americké historie odešla ze scény.

Text: DP

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama