Jen dva lidé přežili současně zkázu Titanicu i jeho sesterské lodi Britannic. Ta se potopila v roce 1916

Tři sesterské lodi – Olympic, Titanic a Britannic – byly chloubou společnosti White Star Line. A všechny tři měly více než pohnuté osudy.
Britannic na dobové pohlednici
Britannic na dobové pohlednici
ibiblio.org/Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pokud by se udělovaly medaile za štěstí, stevardka Violet Jessop a topič Arthur Priest by jich měli hned několik. Přežili havárie všech tří sesterských zaoceánských parníků společnosti White Star Line, tedy Olympicu, Titanicu i Britannicu. Ten před více než 100 lety, ráno 21. listopadu 1916, najel nedaleko řeckého pobřeží na minu a během 55 minut se potopil.

Luxusní parníky ve službách armády

Velké oceánské parníky představovaly na začátku 20. století nejlepší způsob, jak překonat Atlantik. V době, kdy se s řiditelnými vzducholoděmi teprve experimentovalo a letadla byla výsadou zarputilých konstruktérů, soupeřily britské loďařské firmy Cunard Line a White Star Line o to, která z nich přepraví mezi Británií a USA více cestujících v co nejkratším čase. Obě měly po třech skutečně velkých plavidlech, ta u White Star Line se jmenovala Olympic, Titanic a Britannic.

HMHS Britannic se potopil před více než 100 lety
Autor: Soerfm/Wikimedia Commons HMHS Britannic se potopil před více než 100 lety

Šlo o sesterské lodě dlouhé 269 metrů s přibližně stejným výtlakem kolem 46 tisíc BRT. Britannic se na vodu dostal jako poslední, a to 26. února 1914 v Belfastu – to už ležel jeho starší bratr Titanic dva roky na dně Atlantiku (potopil se 15. dubna 1912 pouhých pět dnů po uvedení do služby). Když se ale konečně blížilo dokončení výstroje a vybavení lodi, vypukla v Evropě první světová válka. A ta se nakonec stala Britannicu osudnou.

HMHS Britannic
Délka: 269 m
Hmotnost: 53 200 tun
Zahájení stavby: 30. 11. 1911
Spuštění na vodu: 26. 2. 1914
Ponor: 11 m
Šířka trupu: 29 m
Stavitel: Harland & Wolff
Poloha vraku: 37°42′05″ s. š a 24°17′02″ v. d.

Britská vláda začala na podzim 1914 pociťovat naléhavý nedostatek přepravních kapacit. Bylo to především v souvislosti se vstupem Osmanské říše do války na straně Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie). K vyslovené krizi pak došlo ve Středomoří během tragické dohodové operace v Gallipoli mezi únorem 1915 a lednem 1916. O tisíce vojáků zraněných v bojích s Turky se mimo jiné měla postarat nově rekvírovaná Nemocniční loď Jeho královského veličenstva HMHS Britannic.

Společnost White Star Line nebyla z rekvírování Britannicu nijak nadšená – riziko ztráty tak velké a drahé lodi bylo přece jen vysoké. Své o tom věděla konkurenční společnost Cunard Line, která 7. května 1915 u pobřeží Irska přišla o 240 metrů dlouhý zaoceánský parník Lusitania torpédovaný německou ponorkou U-20. Při katastrofě tehdy zahynulo 1198 civilistů. Cunard Line musela britské admiralitě poskytnout i zbývající dva zaoceánské parníky, tedy RMS Aquitanii a RMS Mauretanii.

A tak ještě než mohl Britannic vzít na palubu jediného platícího cestujícího, začal od listopadu 1915 pod velením kapitána Charlese A. Bartletta ve Středomoří vozit zraněné spojenecké vojáky. K dispozici měl Britannic 3309 lůžek pro zraněné, o něž se staralo 489 členů zdravotního personálu. Vlastní loď obsluhovalo 675 členů posádky.

HMHS Britannic přestavěný na nemocniční loď
Autor: Allan Green/Wikimedia Commons HMHS Britannic přestavěný na nemocniční loď

Gigantická plovoucí nemocnice vykonala bez obtíží pět plaveb mezi Anglií a blízkovýchodními bojišti, během nichž dopravila zpět tisíce zraněných vojáků. Paradoxem je, že v tu samou dobu vozil čerstvé posily na krvavé pláže u Gallipoli rovněž rekvírovaný sesterský Olympic.

Poslední plavba

Na šestou cestu Středozemním mořem se Britannic vydal ze Southamptonu odpoledne 12. listopadu. Jeho cílem byl řecký ostrov Lémnos ležící uprostřed Egejského moře. V Neapoli loď doplnila uhlí a vodu a zamířila dále k Řecku. Ráno 21. listopadu vplul Bitannic svou obvyklou cestovní rychlostí 21 uzlů do průlivu mezi ostrovem Kea a nejjižnějším výběžkem Attiky, mysem Sounio.

Bylo 8.12, když se lodí rozlehla ohlušující rána. Britannic najel na podvodní minu a za pouhých 55 minut šel ke dnu. Na rozdíl od Titanicu, který se po srážce s ledovcem potápěl 2 hodiny a 40 minut, přičemž zahynulo 1500 osob, si tragédie Britannicu při 1100 lidech na palubě přímo vyžádala „jen“ 28 obětí (další dva lidé zemřeli později). Napomohla tomu blízkost pevniny, denní světlo, množství rybářských a nákladních lodí a člunů v okolí a také poměrně teplá voda Středozemního moře.

Místo, kde leží vrak Britannicu - vlevo je ostrov Kea
Autor: Wikimedia Commons Místo, kde leží vrak Britannicu - vlevo je ostrov Kea

Vrak Britannicu objevil v roce 1975 francouzský oceánograf Jacques-Yves Cousteau.

Když má někdo štěstí

Shodou náhod se na palubě Britannicu v době jeho najetí na minu nacházeli i dva lidé, kteří měli za sebou neuvěřitelnou dráhu ve službách White Star Line. Violet Jessop byla účastnicí srážky lodi Olympic s křižníkem HMS Hawke, při níž byly obě lodi 20. září 1911 vážně poškozeny, ani jedna se ale nepotopila.

O sedm měsíců později se jako stevardka nalodila na Titanic během jeho první a poslední plavby přes Atlantik. Při opouštění lodi osudné noci se dostala do jednoho z člunů, který se ale potopil ve víru způsobeném lodními šrouby. Jessop se pod hladinou udeřila do hlavy o trup lodi, jako zázrakem ale byla vytažena do jiného záchranného člunu a ztroskotání Titanicu přežila. Na Britannicu, třetí zaoceánské lodi White Star Line, sloužila jako zdravotní sestra. Druhým člověkem, který přežil všechna tři neštěstí zaoceánských parníků, byl topič Arthur Priest.

Jaký je kurz? Přímo na ponorku!

Potopením Britannicu ale „bojová činnost“ zaoceánských obrů White Star Line nekončila. Poslední z nich – RMS Olympic – byl 12. května 1918 s 9000 americkými vojáky na palubě zastižen německou ponorkou U-103 v západním vjezdu do Lamanšského průlivu. Ponorka ovšem našla v obřím parníku více než zdatného soupeře. Aby mohla rychle jedoucí plavidlo torpédovat, musela se vynořit. V tu chvíli se dostala do palby děl namontovaných na palubě Olympicu a dostala několik zásahů. Rozvášněný Olympic pak ponorku dorazil taranem (najel na ni trupem). Jednalo se zřejmě o jediný případ, kdy si velký zaoceánský parník takto poradil s ponorkou.

(mih)

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama