Zvyšování porodnosti za každou cenu: Dánská reklama pobaví, z rumunského nátlaku mrazí v zádech

Jak zvýšit porodnost, když se lidem prostě nechce? Leckteré národní i soukromé programy vzbuzují někdy úsměv, jindy hrůzu...
Početí je většinou v zájmu státu a jeho podpora může vypadat různě...
Početí je většinou v zájmu státu a jeho podpora může vypadat různě...
iStock

reklama

V České republice se v pravidelných intervalech objevuje téma poklesu porodnosti. Zvyšování počtu obyvatel republiky probíhá především díky stěhování, zato přirozený přírůstek (tedy počet narozených dětí) je v poslední dekádě podobný přirozenému úbytku (tedy počtu zemřelých obyvatel), jak ukazují data Českého statistického úřadu. I řada jiných zemí však s nedostatečným přirozeným přírůstkem bojuje, a tak vymýšlejí různá kreativní řešení, jak porodnost zvýšit. A některá z nich jsou možná kreativní až příliš.

Reklama nic nezkazí

Ještě relativně tradičním přístupem jsou reklamy. V Singapuru se s nízkou porodností v roce 2012 snažila zatočit reklama na oblíbené mentolové bonbony – příjemný dech měl výrazně dopomoci k tomu, aby lidé 9. září, na tzv. „národní noc“, odhodili zábrany a oddávali se počínání dětí. O dva roky později podobný princip využili i Dánové, tentokrát motivováni výzkumem, že až desetina dánských dětí je počata na dovolené. Jedna cestovní kancelář začala nabízet slevy při rezervaci termínu, kdy má žena ovulaci, a při případném úspěšném početí následovaly soutěže o zásoby dětských potřeb. Vcelku tedy nic zásadního, ale zároveň sympatické (a nenásilné) snahy o zvýšení porodnosti. Ale bude hůř.

Asijská specifika

Jižní Korea se kolem roku 2013 potýkala s jedním z nejmenších přirozených přírůstků v civilizovaném světě. Vinu nesly jednak vládní programy pro menší rodiny, jež byly prosazovány hlavně v 70. a 80. letech, jednak i dluhové pasti, kvůli nimž se situace na realitním trhu pro mnoho lidí stala velmi palčivou. Mnoho rodičů nebylo schopno svým dětem zaplatit vzdělání a nutnou péči, což pochopitelně vedlo k menší motivaci k plození dalších potomků. Aby toho nebylo málo, v roce 2010 byl zaveden program, podle něhož se ve státních úřadech zhasla světla v půl osmé večer každou třetí středu v měsíci. Cílem bylo vyhnat pracovité úředníky domů, aby se věnovali rodině – včetně rozšiřování počtu jejích členů.

Ještě bizarnější nápad se v tomtéž roce zrodil v Japonsku, kde studenti z Univerzity Cukuba představili robotické dítě jménem Yotaro. Navzdory podivnému vzhledu mělo falešné miminko vzbuzovat v potenciálních rodičích pečovatelské emoce – a podnítit tak zájem mladých lidí o pořízení si vlastního dítěte. Robotické dítě dokázalo simulovat smích při lechtání, spokojenost při uklidňování, či dokonce kapání z nosu. Skutečně velmi japonský přístup k problému…

Východoevropské přístupy

Po rozpadu Sovětského svazu se začala ruská populace dramaticky zmenšovat. Na to se vláda v roce 2007 rozhodla zareagovat skutečně nečekaně: 12. září vyhlásila „národním dnem početí“ a lidé dostali v práci volno. Pokud by to náhodou nebyla dostatečná motivace, ženy rodící v termínu 12. června 2008 (tedy přesně devět měsíců poté) obdržely ledničky, peněžní částky a v některých případech dokonce i auta. Originální řešení, dlouhodobě však kýžené výsledky nepřineslo – po drobném nárůstu v polovině minulé dekády se opět projevuje klesající trend.

V Rumunsku v 60. letech řešili podobný problém o poznání drastičtěji – se snižující se porodností chtěla komunistická garnitura bojovat nejen prostřednictvím finanční podpory rodin, ale i zcela opačným způsobem; totiž tresty pro bezdětné lidi starší 25 let. Bez ohledu na jejich rodinný stav museli odvádět speciální daň, která mohla narůst až do výše 20 procent jejich příjmů. Dále se zavedly policejní kontroly v nemocnicích, aby bylo zajištěno, že nedochází k (pochopitelně nelegálním) potratům. Ženy v plodném věku byly pravidelně kontrolovány, bezdětné páry se zase musely podrobit výslechům specializovaných úředníků a vysvětlovat, proč ještě nemají ratolesti. Netřeba zdůrazňovat, že finanční pobídky ze strany státu samozřejmě nebyly valné úrovně. Tato situace pokračovala až do pádu režimu v roce 1989, což zachycuje například slavný film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

reklama

reklama