Ženy a děti první: Slavné pravidlo je ve skutečnosti pouhý mýtus

Když se potápí loď, kdo se zachrání první? Zajímavý výzkum jednoznačně učinil přítrž zaběhlým mýtům, když sepsal, jaká byla při námořních katastrofách realita. A nic veselého to opravdu není.
Fotka z filmu Titanic
Fotka z filmu Titanic
20th Century Fox

reklama

Kdo má přednost při záchraně z potápějící se lodi? Romantické mýty o tragédii Titanicu známe všichni, pravda je však poněkud komplikovanější – a především trudnější. Představa, že se hrdinní námořníci i běžní cestovatelé tváří v tvář smrti zachovají galantně a dají přednost něžnému pohlaví před záchranou vlastních životů, je totiž skutečně bláhová.

Střízlivý pohled na historii

Ekonomové Mikael Elinder a Oscar Erixon ze švédské Univerzity v Uppsale vydali v roce 2012 výzkum, který se zabýval historií námořních katastrof a lidským chováním při těchto extrémních situacích. Publikace právě v roce 2012 není náhodná, tehdy se totiž připomínalo stoleté výročí od potopení Titanicu, nejznámější námořní katastrofy a zároveň slavné připomínky rytířských hodnot, jelikož právě tam údajně dávali muži přednost ženám a dětem při obsazení nedostatečného množství záchranných člunů.

Slogan „ženy a děti první“ zřejmě jako první použil novinář J. H. Buckingham, jenž byl v roce 1840 na palubě potápějící se lodi a slyšel tuto větu od nějakého člena posádky. Svůj příběh následně prodal několika novinám a slogan se zpopularizoval. Přesto nikdy nebyl součástí námořního práva či kodexu, nejedná se tedy o jakkoliv vymahatelné pravidlo.

Elinder a Erixon od těchto mýtů odhlédli a jednoduše stopovali palubní seznamy pasažérů u 18 nejslavnějších námořních katastrof. Nejstarší z nich bylo potopení fregaty HMS Birkenhead v roce 1852, poslední zaznamenanou pak havárie motorové lodi Bulgarija roku 2011. Celkem se na palubách lodí nacházelo 15 000 osob, z nichž přežilo 18 procent žen a 35 procent mužů; šance mužů na přežití námořní katastrofy byla tedy v podstatě dvojnásobná. Ve třech případech se dokonce nezachránila jediná žena: Například při havárii zaoceánské lodi Valencia v roce 1906 se z více než 150členného osazenstva zachránilo 37 mužů, ale tragédii nepřežila jediná žena či dítě.

Každý sám za sebe

A jak to bylo se zmiňovaným Titanicem? Ten skutečně představuje jednu z mála výjimek. Z bezmála 1 500 osob na palubě přežilo 73 procent žen a 50 procent dětí, zato z mužů se zachránila pouze pětina. Příčinou však nebyla galantnost, nýbrž neortodoxní chování lodního kapitána Edwarda Smithe. Ten totiž vyhrožoval mužům zastřelením, pokud neustoupí a nenechají ženy a děti nastoupit do záchranných člunů.

Postava kapitána je přitom obecně důležitá, což ukazuje i fakt, že pouze v pěti případech z 18 popsaných tragédií nařídil kapitán upřednostnit při záchranných operacích ženy a děti. Za zmínku stojí i fakt, že kapitán a lodní posádka mají o 19 procent vyšší šanci na záchranu nežli běžní cestující. „Naše zjištění ukazují, že chování v situacích mezi životem a smrtí lze nejlépe vyjádřit větou ‚každý sám za sebe‘,“ shrnuli autoři výsledky své práce. Spoléhat se na ušlechtilé ideály tedy ve vyhrocených situacích nemusí být úplně rozumné…

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama