Zabitím Kim Jong-una by korejská krize mohla spíše eskalovat. Kim Jong-un ohrožuje svět

Jak by vypadal svět v případě násilného úmrtí severokorejského diktátora?
Severokorejský diktátor Kim Jong Un
Severokorejský diktátor Kim Jong Un
P388388 CC BY-SA 4.0
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dlouhá tradice špatných rozhodnutí

I když jde částečně o přežitek monarchistické éry, v zásadě platí, že zabíjení vůdců nepřátelských velmocí není v moderní (ale ani starší) historii úplně běžné. Například Norimberské procesy, při nichž byly odsouzené přeživší hlavy Třetí říše, byly spíše výjimkou danou odhalením holocaustu – po první světové válce se Německo něčemu podobnému bez problémů vyhnulo. Vražda politických oponentů se nenosí už jen kvůli tomu, že lidé, kteří ji nařídí, by logicky riskovali podobnou odvetu.

Atentát na říšského protektora Heydricha je jednou z mála výjimek z pravidla, a i zde platí, že Británie například nesvolila k plánu na zabití Hitlera. A pokud už k něčemu přesto dojde – americké letectvo se takto snažilo v prvním úderu války v Iráku zabít Saddáma Husseina – většinou se to stejně mine účinkem.

Decapitation strike

Praktika útoků na politické špičky se nazývá tzv. decapitation strike (volně přeložitelné jako "útok snažící se setnout hlavu nepřítele") a svou historii má i na korejském poloostrově. Jižní Korea sice na jaře skutečně oficiálně sdělila, že trénuje speciální jednotku pro zabití Kim Jon-una, i to je však třeba vnímat spíše jako deklaraci odstrašující vůdce KLDR před další eskalací jaderné krize. Existence tajných komand je zřídkakdy oznamována mezinárodnímu tisku před jejich první misí.

Mapa místa, kde se cvičilo vražedné komando
Autor: NASA Mapa místa, kde se cvičilo vražedné komando

Platilo to ostatně i v minulosti, kdy plány Jihu na výcvik speciální jednotky určené proti severokorejským vůdcům nedopadly příliš slavně. Zřejmě nejslavnějším incidentem byla jednotka 684 složená ze zločinců a vyvrhelů brutálně trénovaných na sebevražednou misi s cílem zabít Kim Il-Sunga. Členové jednotky 684 se však vzbouřili, zabili své nadřízené, uprchli z ostrova a unesli autobus s cílem dorazit do Soulu. Většina z nich zemřela v přestřelce s armádou. Jižní Korea detaily incidentu držela pod pokličkou až do 90. let.

Problematika decapitation strike ostatně není na pořadu dne poprvé. Dávno před plány na likvidaci severokorejského režimu se jí zabývali i stratégové jaderné války ve Spojených státech i Sovětském svazu. Již neslavná Karibská jaderná krize z počátku 60. let totiž hrozila mimo jiné i rizikem decapitation strike – z Kuby mohly rakety středního doletu do Washingtonu D.C. doletět za méně než 10 minut. Americké rakety v Turecku to do Moskvy měly zhruba stejně daleko.

Kim Jong unův otec a dědeček
Autor: Laika ac CC BY-SA 2.0 Kim Jong unův otec a dědeček

Šance, že by tu či onu supervelmoc mohlo napadnout eliminovat vůdcovskou strukturu na druhé straně jediným přesně mířeným úderem, a tak vyhrát jadernou válku relativně nekrvavě (ve srovnání s plným útokem), byla příliš lákavá. A vzhledem k tomu, že KLDR jadernou velmocí již je, historie se v tomto opakuje.

Při "běžné" jaderné přestřelce zahájené stovkami raketových odpalů by měly vojenské struktury na reakci 15–40 minut. Mnohé scénáře studené války dokonce počítaly s tím, že by bylo lepší schytat plnou sílu první vlny, potvrdit tak existenci útoku a až poté odpovědět zbylými střelami, než odpálit vlastní střely omylem. I proto byly jaderné síly tak naddimenziované – aby i při úspěšném útoku jedné strany zbylo dost střel pro protiútok, musely ustát potenciální obrovské ztráty. Právě to mělo sloužit k zastrašení choutek se o první útok vůbec pokusit.

Jedna střela proti záplavě raket

Při decapitation strike by však tato perioda na reakci byla mnohem kratší a útok jediné střely by bylo mnohem snazší přehlédnout. Decapitation strike tak dával jistou skulinku, jak jadernou válku potenciálně vyhrát. Později výdobytky studené války (jako miniaturizované hlavice a balistické střely nesené na ponorkách) potenciální čas od jediného odpalu do zásahu hlavního města srazily až na pět minut. To nedává na odvetu nebo jen evakuaci vůdců státu už prakticky žádný čas. Malé hlavice by navíc bylo potenciálně možné i k cíli propašovat – a tak eliminovat nepřátelské vůdce bez rizika detekce systémem včasného varování.

Makety severokorejských raket
Autor: Steven L. Herman Makety severokorejských raket

Přestože však podobný decapitation strike působí jako vlhký sen jaderných plánovačů, protože dává šanci vyhrát jadernou válku bez stamilionů obětí, přesto se proti možnosti podobného úderu vždy hlasitě ohradili. Proč?

V první řadě je tu skutečnost, že proti podobnému útoku není efektivní obrany. Proti plnohodnotnému jadernému útoku se lze "bránit" hrozbou vlastní odvetné salvy. Ale nahodilá detonace v hlavním městě bez jasného původce (může jít i o nehodu vlastních raketových sil) může být omylem přisouzena špatnému aktérovi. A s tím mohou operovat i síly mimo bipolární svět, tedy státy, které nepatří ani pod USA ani pod Sovětský svaz.

Mnohé spekulativní romány takto operovaly se zažehnutím třetí světové války mezi Západem a Východem skrze klamný útok třetí strany. Ani USA ani Sovětský svaz totiž vlastně neměly zájem na tom se vzájemně zničit. Své atomové arzenály budovaly jenom jako odvetnou hrozbu proti útoku protistrany. Vystřelit první neplánoval vlastně nikdo a to byla i celá premisa jaderné doktríny. Domnělý decapitation strike proto mohla využití třetí strana ke zbavení se prvních dvou.

Kim Jong-un – lépe jeden špatný vůdce než mnoho neznámých?

Především však platí, že v případě ztráty většiny velení – jak politického, tak i vojenského – by se poškozená jaderná velmoc potenciálně rozpadla na množinu separátních raketových jednotek, které by mohly, ale také nemusely poslouchat další autoritu v posloupnosti velení. Totéž platí i v případě případného decapitation strike proti KLDR. Jednoduše řečeno – Kim Jong-una známe a víme, jak s ním komunikovat. Nejde sice o komunikaci jednoduchou, ale víme, na čem jsme.

Severokorejští diktátoři
Autor: J.A. de Roo Severokorejští diktátoři

Pokud by však zemřel spolu s většinou generálů při decapitation strike (jaderném či konvenčním), odpalovací autorita by mohla přejít na jednotlivé důstojníky nižší šarže – namísto jednoho známého nepřátelského vůdce, který kontroluje desítky raket, bychom museli příměří vyjednávat s desítkami neznámých tváří. Jejich chuť složit zbraně by přitom mohla být po ztrátě velení velmi, velmi malá. A to jenom pokud by přímo neměly za úkol odpálit své střely v případě nečekané smrti většiny státních vůdců. I zabití Kim Jong-una by tak nakonec mohlo stejně vést k jaderné salvě. Sovětský svaz ostatně zavedl během studené války do funkce automatizovaný systém, který by v případě zabití velení útok spustil sám právě z obavy, že by se ocitl pod útokem decapitation strike.  

Vidina jednoduché likvidace politických vůdců států, které nám vadí, je tak sice na první pohled lákavá. V praxi šlo však v historii vždy o něco, co se příliš nesluší, a v jaderné doktríně pak rovnou o cosi, co krizi spíše zhoršuje.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama