Za co všechno lze nedostat Nobelovu cenu?

Vědci se většinu života upínají k zisku Nobelovy ceny a doufají, že jejich snahy budou časem korunovány právě tímto oceněním. Jenže co když se to nepovede, i když vědci udělají něco úžasného? Přinášíme přehled několika trestuhodných opomenutí.
Podobně frustrovaný musel být v historii nejeden vědec, opomenutý při udílení Nobelových cen.
Podobně frustrovaný musel být v historii nejeden vědec, opomenutý při udílení Nobelových cen.
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nobelovy ceny byly poprvé uděleny v roce 1901 a od té doby není ve světě vědy větší pocty. Tímto oceněním si intelektuálové v bílých pláštích budují nesmrtelnost, jelikož to znamená, že dokázali něco opravdu úžasného. Nebo by to tak v ideálním případě alespoň mělo být. Jenže občas i v této sféře dojde k nějakému průšvihu, mezi něž třeba patří trestuhodné opomenutí zásadního objevu.

Boje o mír

Nobelova cena míru je ožehavým tématem každý rok. Spíše než o ocenění skutečně zásadních přínosů se totiž jedná o politickou cenu, udělovanou podle aktuální potřeby pohlavárů. Jedním z nejvýraznějších případů byl rok 2007, v němž si toto ocenění odnesl bývalý kandidát na amerického prezidenta Al Gore za své aktivity týkající se globálního oteplování. Nechceme jeho ekologické úspěchy umenšovat, tentýž rok však na cenu byla nominovaná i jistá Irena Sendler. Polská sociální pracovnice během druhé světové války velmi aktivně spolupracovala s odbojem a mimo jiné z varšavského ghetta pomohla propašovat několik tisíc dětí, čímž jim zachránila život. Její snahy se tak v mnoha ohledech neliší od u nás známého Nicholase Wintona. Ještě během války ji navíc zajalo a mučilo gestapo, před rozsudkem smrti se jí však podařilo utéct. I po válce se zaměřovala na pomoc druhým a v roce 2008, rok po neproměněné nominaci na Nobelovu cenu, zemřela ve věku úctyhodných 98 let. Úchvatný příběh.

Ale abychom Al Goreovi zas tak nekřivdili – na Nobelovu cenu míru byl nominován třeba i Josif Stalin (dvakrát!) a získal ji Jásir Arafat, napojený na teroristické organizace. Takže je zřejmé, že zrovna v téhle sféře se těch špatností stalo mnohem více…

Pulsary a ženy

U žen ještě zůstaneme, ty to totiž ani ve vědeckém světě nemají zrovna lehké. Příkladem může být příběh Jocelyn Bell Burnell, která byla hlavní silou za objevením pulsarů v roce 1967. Pulsary neboli zářící neutronové hvězdy byly svého času zásadním objevem, který pomohl vysvětlit několik fyzikálních a astronomických jevů. Přesto se ocenění v roce 1974 dočkal Anthony Hewish, kolega a rádce Jocelyn Bell z Univerzity v Cambridge, a severoirská astronomka, jejíž přínos je neoddiskutovatelný, odešla s prázdnou. Smutné je, že situace se příliš nezlepšila ani po čtyřech dekádách – například v roce 2014 bylo mezi oceněnými pouhých pět procent žen…

Co by kdyby…

S fyzikou je potíž, že leckteré objevy, které na papíře dokonale fungují, jsou velmi obtížně dokazatelné v reálném světě. A možná i proto leckteré zásadní vědecké průlomy nedostaly Nobelovu cenu, ačkoli s nimi v běžné výuce počítáme. To je případ temné hmoty a hroucení černých děr. O jakési hmotě, která není viditelná či zachytitelná běžnými měřeními, a přesto existuje, se spekuluje už od 30. let. Průlom ve zkoumání tématu pak učinili Kent Ford a Vera Rubin. Podle nich temná hmota tvoří vlastně většinu energie vesmíru a lze ji vysoudit z jejího gravitačního působení na běžnou hmotu. Pokud by neexistovala, fyzika by musela otevřít spoustu palčivých otázek, ale… jak ji dokázat, že?

Podobný problém, dokonce i v podobné době, řešil samotný Stephen Hawking. Přišel totiž s teorií, že černé díry nejsou věčné, nýbrž postupně ztrácejí svou hmotnost a nakonec se vypaří. Jenže „zemřít“ černou díru nikdo nikdy neviděl, a tak se jedná o neprokázanou teorii; navzdory tomu, že Hawkingova myšlenka elegantně propojuje klasickou relativitu s kvantovou mechanikou. Co se dá dělat.

Ignorovaný internet

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho a zmínit třeba opomenutí Thomase Edisona (Nobelovu cenu nedostal dokonce ani za žárovku) či Dmitrije Mendělejeva, autora periodické tabulky prvků. Nebo z relativně nedávné doby zamrzí nedocenění vynálezu, který zásadně změnil život nám všem – a jmenuje se internet. Konkrétně World Wide Web, projekt sahající až do 60. let, který velmi konkrétní podobu nabral na přelomu 80. a 90. let skrze osobu Tima Bernerse-Leeho, britského experta přes počítače. Ten stvořil první webovou stránku a zahájil tak revoluci v komunikaci, sdílení informací i zábavě. Ale skandinávské vědce tím zjevně neohromil dostatečně. Smiřme se prostě s tím, že ani v tak zdánlivě exaktní oblasti, jakou by věda měla být, neprobíhá všechno ideálně…

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama