Vymyslí Češi biolepidlo? Zatím i pavouk lepí lépe než „člověk moudrý“

Lepidlo je nenápadná, ale trvalá součást lidské kultury. Slova jako kanagom (a nemyslíme tím písničku skupiny Olympic) nebo chemopren zná snad každý muž či žena starší 40 let. Jenže příroda lepí mnohem lépe.
Rosa nebo lepivé pavoučí vlákno?
Rosa nebo lepivé pavoučí vlákno?
http://pixabay.com/
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Zkoušeli jste někdy odtrhnout škebli od svého skalnatého lože? Drží jako přilepená, možná proto, že skutečně přilepená je. A opravdu pořádně. U podkladu ji drží byssová vlákna s nimiž se ve středověku obchodovalo jako s velmi ceněným artiklem.

Lepivá historie

Lepidlo člověka skutečně provází odedávna. A pomineme-li pryskyřici, tak hojně se používala živočišná složka, jako byl klíh nebo vaječné bílky, kterými se mimo jiné lepilo plátkové zlato používané ve vzácných rukopisech. Lepilo se voskem y výměšky zvířecích žláz. Moderní chemie dodala syntetická lepidla zatěžující naše životní prostředí.

Mušlové hedvábí

Takzvané mušlové hedvábí se tkalo z vláken mlžů kyjovek druhu Pinna nobilis. Tito mlži žijící ve vodách Středozemního moře přichycují, vlastně přilepují, ke skalnímu podkladu. Pokud bychom je měli k něčemu přirovnat, tak nejspíše k nylonu. Není divu, že se z něj tkaly výroby přiléhající přímo na kůži: šály, šátky, rukavice. Ve válkách mezi Persií a Byzancí probíhající cca 550 n. l., dostávali arménští satrapové jako odznak své moci od římského císaře speciální druh pláště. Hádejte, z čeho byly utkané. Podle chemické analýzy jsou klíčovými prvky v mušlovém hedvábí železo a vápník. Jakmile se chemická struktura pozmění tak, aby železo a vápník chyběly, klesne jejich pevnost na 50% původní hodnoty. Z jedné mušle kyjovky se dají získat 1-2 gramy až 6 cm dlouhých, tenkých, pevných vláken, která se zpravidla namáčí v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarví do zlatova.

Lepivá chobotnice

Jiným tvorem, na jehož lepivé výměšky se vědci zaměřili, se stala chobotnice Idiosepius biserialis. Ta své výměšky používá k maskování. Lepí na sebe kousky korálů, kamínků a řas, aby sama sebe učinila v okolním prostředí neviditelnou. Strategie skutečného lovce.

Naopak snahou odborníků z celé řady oborů je objevit a vyrobit netoxické lepidlo, které nebude škodit životnímu prostředí. A to právě ona zvířecí biolepidla dokáží. Příroda měla k testování svých „lepidel“ stovky milionů let evoluce. Proto taky dokázala vytvořit mloka, jehož dokáže „zalepit hubu“ hadovi, který ho napadl, nebo třpytivé kapky „rosy“ na rosnatkách přiletí hmyz dost pevně na to, aby ho masožravá rostlina mohla pomocí svých enzymů strávit. Ona toxicita je v kosmetice klíčová.

Odhaduje se, že používáním současných kosmetických produktů ženy vstřebají v průměru až 2,5 kilogramu toxických chemikálií ročně. Není divu, že existuje snaha se používání těchto látek vyhnout a najít za ně náhradu,“ píše Michal Žurovec v časopise Vesmír.

Kokon v šálku čaje

V úvodu článku je zmíněno mušlové hedvábí. Pravé, tedy bourcové hedvábí taktéž obsahuje lepivou složku, které je nutno se zbavit v horké vodě, aby se vůbec mohly jednotlivé zámotky/kokony rozbalit. V mnoha knihách o zpracování hedvábí narazíme na historku, podle níž první, kdo zaznamenal účinek horké vody na lepidlo bourců, byla čínská císařovna Xi Lingshi, vládnoucí zhruba před 4 700 léty. Té údajně spadl kokon do čaje, rozlepil se a císařovna vytáhla z šálku jemné hedvábí.

Češi nejsou stranou

Co vězí za odhalováním tajemství přírodních lepidel? Tentokrát není třeba hledat žádné spiknutí farmaceutických lobby, byť celá řada produktů hmyzích a pavoučích žláz se používá v kosmetickém průmyslu. Na stránkách Biologického centra Akademie věd se můžeme dočíst: „Nově vzniklá evropská síť odborníků, financovaná z mezinárodního programu COST (Akce CA15216), podrobí široké spektrum přírodních adhezivních látek vědeckému výzkumu s cílem vyvinout nová biolepidla na přírodní bázi (např. adheziva pro lékařství, průmyslové tmely, atd.). V průběhu příštích čtyř let se tito odborníci budou snažit pochopit princip fungování rozmanitých přírodních bioadheziv, najít postupy pro jejich syntetickou produkci a tyto přírodou inspirované produkty připravit pro průmyslovou výrobu. Jedním z dalších důležitých cílů vědců je splnit požadavek biokompatibility těchto produktů.

Tentokrát je v pozadí průzkumu skutečná snaha o „lepší“, tedy méně kontaminované životní prostředí. Ale nikdo nevylučuje, že pokud se opravdu podaří po létech vývoje a testování vyvinou „biolepidlo“ vhodné k masové výrobě, že nebude okamžitě patentováno a … a pak už se můžeme bavit o penězích.

Text: Topi Pigula

Eoperipatus totoros

Červ plivající lepidlo – to je nový objev biologů

Reklama
Reklama