Proč milujeme Vinnetoua a mayovky? Obliba westernů má temné pozadí

S Vinnetouem a Old Shatterhandem vyrostly celé generace a popularita mayovek je v sousedním Německu dodnes těžko uvěřitelná. Jenže i tato zdánlivě neškodná zábava má svá úskalí.
Vinnetou a Old Shatterhand.
Vinnetou a Old Shatterhand.
Jadran Film

reklama

Populární mayovky máme pravděpodobně spojené se sérií filmů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi z 60. let. Mezi roky 1962 a 1968 se urodilo celkem jedenáct filmových westernů sledujících ústřední přátelství bílého a rudého muže. Další řádka filmů od podobných tvůrčích týmů sledovala i jiná dobrodružství zasazená do Orientu – a to stále není nic proti celosvětové oblibě spaghetti westernů díky režijnímu umu Sergia Leoneho.

Popularita Divokého západu

Tou dobou byla Evropa Divokým západem zkrátka fascinována, a dokonce jeden nezanedbatelný zástupce tohoto trendu vznikl i u nás. Limonádový Joe aneb Koňská opera sice do proudu vážně míněných příběhů z americké minulosti úplně nezapadá, přesto potvrzuje oblibu kovbojských příběhů mezi evropskou diváckou obcí. Ať už totiž dáváte přednost slavným italským spaghetti westernům, na sibiřských stepích se odehrávajícím osternům či poctivým západoněmeckým mayovkám, vždy se vkrádá tatáž otázka: kde se vzala popularita zrovna těchto subžánrů?

V roce 2018 si tuto otázku položil i spisovatel Drew Hayden Taylor, který si ve své rodné Kanadě všímal velkého množství německých turistů. Ti se tam údajně snažili nalézt kořeny nespoutaného životního stylu původních obyvatel amerického kontinentu. Taylor se při následných návštěvách Německa snažil pochopit, kde se tato nepravděpodobná obliba vzala. Sám má indiánské kořeny, a tak se ho téma osobně dotýkalo. Jedná se o fetišistickou snahu o komercionalizaci atraktivního fenoménu, nebo upřímnou fascinaci neznámými a vzdálenými krajinami? Své závěry shrnul v dokumentu Fenomén Vinnetou, v němž se konkrétně zaměřil na neskutečně populární tvorbu Karla Maye.

Zábavní parky

Popularita mayovek sahá v Německu až do dnešních dnů. Tamější amerikanista Hartmut Lutz se nebál v roce 1985 dokonce přijít s termínem „Indianthusiasm“ (spojení slov „indián“ a „entuziasmus“) a připomínal, že i v současných německých reklamách bývají využívány indiánské motivy a ikonografie Divokého západu.

Z tohoto nadšení se zrodilo i několik zábavních parků, z nichž nejznámějšími jsou zřejmě Pullman City nedaleko Mnichova a El Dorado kousek od Berlína. Zde si návštěvníci mohou vyzkoušet, jak vypadalo bydlení v týpí, nošení indiánského oblečení, účast na společných tancích a rituálech, dokonce i souboje mezi uměle vytvořenými kmeny.

Obdobně výrazný je i festival Karla Maye v severoněmeckém Bad Segebergu, kde každé léto proběhne spousta divadelních inscenací s tematikou mayovek a patří k němu i další variování indiánské kultury v podmínkách německého venkova. Za loňský rok se podobných akcí zúčastnilo až 100 tisíc Němců! A tím se dostáváme ke stěžejnímu termínu – totiž kulturní apropriaci.

Přebírání kulturních motivů

Složitě znějící termín se snadno vysvětlí na rozdílu mezi kulturní výměnou a kulturní apropriací (v angličtině „appreciation“ versus „appropriation“). Výměna stojí na snaze o poznání cizích kultur, díky čemuž si člověk může rozšířit obzory a svou kulturu obohatit – a v ideálním případě zase svými příspěvky obohatit kulturu cizí.

Oproti tomu kulturní apropriace (přivlastnění), jak už název napovídá, spočívá ve využití některých prvků cizí kultury pro své vlastní účely a zájmy. Lze si to představit jako krádež šperku, který má pro svého původního majitele citovou či symbolickou hodnotu, ovšem zloděje zajímá jen z módních či zpeněžitelných důvodů. U takového příkladu se asi všichni shodneme, že se jedná o zavrženíhodné jednání.

A přesto pokud se jedná o hůře představitelné, symbolické artefakty, takto striktní již nejsme. Proto tak nadšeně oceňujeme třeba tvorbu módních návrhářů, kteří do svých kolekcí často zahrnují motivy z domorodých kmenů Afriky či Ameriky, jejich symbolickou hodnotu však leckdy opomíjejí a vystačí si s – z našeho pohledu – hravými a neokoukanými motivy.

Z nevinného koníčku byznys

Problém nastává ve chvíli, kdy součástí těchto veselic v domorodém oblečení jsou i možnosti placeného přespání v autentickém týpí a samozřejmě rovněž prodej spousty suvenýrů. Komercionalizace dělá z nevinného koníčka byznys, v němž indiánská kultura vystupuje jako předloha pro výrobu a prodej spotřebního zboží. A v ten moment se začínají hlasy nespokojených indiánů – skutečných indiánů – ozývat.

Po druhé světové válce se v Německu totiž usadilo množství amerických vojáků indiánského původu, kteří to následně neměli (a jejich potomci dodnes nemají) vůbec lehké. Kvůli popularitě mayovek má totiž většina Němců velmi jasnou představu, jak by měl skutečný indián vypadat a jak by se měl chovat. Kdo si dovolí tato očekávání nenaplnit, setká se s odsudky a zesměšňováním, že není „pravý indián“. Životní styl, hodnoty, chování a vystupování indiánů popsal Karl May tak důkladně, že se většina Němců nehodlá těchto představ vzdát kvůli něčemu tak nepodstatnému, jako je realita.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Prima ZOOM.

Nová titulka časopisu Prima ZOOM
Autor: archiv Prima ZOOM Nová titulka časopisu Prima ZOOM

reklama

reklama