Vědci dokázali, že politici nejsou normální

Jakkoli se hranice normality extrémně špatně ostře vytyčuje, některé vlastnosti „normálního“ člověka jsou jasné. A právě ty politici ztrácejí.
Americké ikony v Mount Rushmoore
Americké ikony v Mount Rushmoore
Pixabay
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Moc korumpuje

Mezititulek by byl bohapustou frází, kdyby nebyla jeho pravdivost ověřena stovkami let lidského vládnutí. Své o tom vědí jak ve starověkém Řecku či Římu, tak i v dávnověkém Egyptě, kde si vrstva faraonových úředníků bezesporu přišla na své. Nabízí se i pohled do horních pater české politiky… ostatně korupce mocí se u nás dostala i před soud.

Jerry Useem v materiálu Power Causes Brain Damage píše, že charakterický rys chování (řízený mozkem) zvaný zrcadlení, se u lidí, jejichž výkon povolání je spojený s mocí, jaksi vytrácí. Jde o „opakování“ vzorců a vnímání „cizích“ emocí a situací, jako by byly vaše vlastní. Stačí si vzpomenout na sledování thrilleru, během něhož se vám napnou svaly ve chvíli, kdy hlavní hrdina překonává nebezpečnou překážku. Když se na ulici usmějete na naprosto neznámého člověka, tak je velmi pravděpodobné, že se na vás usměje taky. Tedy pokud není politik. U nich a dalších lidí „z rodu mocných“ se totiž ztrácí schopnost empatie.

Nemoc z moci

Bylo by zajímavé číst příbalový leták k léku, který by zvyšoval moc moci. Mezi vedlejšími účinky by se bezesporu objevily změny chování, posun směrem k „mimosociálnímu“. Drobné úskoky a podvody jsou tak pevnou součástí politické práce, že "postiženým" ani nepřijde, že by dělali něco špatného.

Dacher Keltner, profesor psychologie na University of California Berkeley, skončil po letech experimentů v laboratořích i v terénu s poznatkem, že subjekty pod vlivem moci, které nalezl ve studiích trvající dvě desetiletí, se chovaly, jako kdyby utrpěly traumatické poranění mozku, čímž se staly více impulzivnějšími, méně riskujícími a rozhodně méně zkušenými při pohledu na věci z pohledu jiných lidí.

Useem v magazínu The Atlantic cituje historika Henry Adamse, jenž metaforicky popsal moc jako "druh nádoru, který končí tím, že zabije sympatie k oběti". Aby se domněnka potvrdila, došlo i na „pokusy na lidech“, tedy na studentech. Ti si měli vzpomenout na situace, kdy byli pověřeni nějakou funkcí nebo měli jinak věci pod kontrolou a vědci na nich dokazovali, že v danou chvíli měli sníženou schopnost zrcadlení. V tomto případě se jednalo o ztrátu jen krátkodobou, nicméně pokud je jedinec dlouhodobě usazený ve funkci spojen s mocí, je velmi pravděpodobné, že mizí schopnost zrcadlení a empatie. Jako perličku nakonec připomíná The Atlantic pokus, v němž byly pokusné osoby požádány, aby si na čelo namalovaly písmeno E tak, aby bylo čitelné pro ostatní – tedy zrcadlově obráceně. Ti, kteří se cítili „mocní“ namalovali E tak, že by bylo pohodlné čtení pro ně a ne pro ostatní. Podobným obráceným způsobem držel v roce 2006 na olympijských hrách prezident Bush americkou vlajku.

Takže pokud vám politici při svých vystoupením přijdou jako ufoni z jiných světů, kteří hodně mluví, ale ničemu nerozumí, nezlobte se na ně. Jsou nemocní mocí.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama