Upalování vdov – zvyk, který učinil ženu ctnostnou

Indie, Rádžastán: Na hranici stojí žena celá v bílém. Je vyděšená, neboť svou smrt nepovažuje za čestnou povinnost. Přesto bude upálena. Jejím jediným „proviněním“ je, že se stala vdovou.
Obřad Satí
Obřad Satí
Wikipedia commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jak v Indii, tak v Česku platí, že muži umírají dříve. V Indii je věk dožití u mužů 68,3 let a u žen 69,8. Pro porovnání v Česku je to 75,7 (muži) ku 81,8 (ženy). Tak to alespoň tvrdí statistiky americké CIA. Byť zákaz upalování vdov platí už několik málo desítek let, není vyloučeno, že v zaostalých krajích země se o něm pořád mluví jako o čestné smrti.

Přiznejme Indii, že se dynamicky mění, nicméně bráno evropskýma očima, přece jen jde na většině území o zemi, kde přetrvává tradiční kastovní pojetí společnosti bez ohledu na fakt, že se indická média a vrcholní politici snaží tvrdit opak.

Být vdovou je úděl

Zatímco u nás je vdova prostě jen žena, které umřel manžel (a vdov je vzhledem k demografickému trendu víc než vdovců), v Indii jde o nezáviděníhodný sociální status. V severoindickém Vrindavaru lze na ulicích vidět bíle oděné ženy, než vždy věkem „staré“, které žebrají... ale mají alespoň jistotu, že je nikdo nezabije či nebude šikanovat. Mají kde spát, neb právě v tomto městě jsou speciální „vdovské“ kláštery. Významný český indolog Dušan Zbavitel označil indickou ženu za „nejubožejší oběť hinduistické tradice“. V literatuře se lze dočíst, že pro indickou ženu je její manžel bohem, přítelem a místem, žena nemá místo bez manžela. Předpokládá se naprostá a bezpodmínečná poslušnost. Nelze tvrdit, že taková je skutečnost, ale lze napsat, že v mnohém ohledu je takový společenský tlak. V minulosti nebylo stigmatem být vdovou: „Během védského období kolem roku 1000 př. n. l. si společnost žen a také vdov vážila. Na ženě byla nejvíce ceněna schopnost rodit potomky. Plodnost žen nemohla být promrhána, proto byly vdovy tohoto období znovu provdávány, většinou za někoho z manželovy rodiny, nejčastěji za jednoho z bratrů. Ve Rgvédu se objevuje pasáž, ve které je žena odváděna z pohřební hranice svého muže, aby mohla být znovu provdána, se slovy: „Povstaň ženo a vrať se do světa živých. Ležíš po boku muže, jehož život odešel. Pojď a buď ženou toho, kdo drží tvou ruku a chce s tebou žít...“ píše Martina Vávrová ve své bakalářské práci Situace vdov v Indii.

Čestné (sebe)upálení

Historicky najdeme v hrobech vysokých hodnostářů nejen dary na cestu do záhrobí, mrtvoly jejich koní, ale i milenek a manželek. Hinduismus sebou přinesl tlak na ctnostný život ve víře lepšího „života po životě“, tedy v dalším, reinkarnovaném období. To s sebou neslo utonutí v posvátných řekách (mimochodem dnes v Indii na dolních tocích extrémně znečištěných) či upálení vdovy na hranici zesnulého manžela. Obřad zvaný Satí znamená ctnostný či čistý. Jeho cílem (v hinduistickém pojetí) bylo uchovat ženu čistou a věrnou, protože dalším možným manželem by došlo k porušení „čistoty“ k tomu prvnímu. Zřejmě nejrozšířenějším se tento zvyk stal v Indii v období 700–1000 našeho letopočtu. Důvodů pro upalování vdov byla celá řada, podle jednoho hinduistického výkladu Smrt hinduisty rituálně znečišťuje celou rodinu, takže údajně bylo v zájmu rodiny, jejího společenské statusu i v zájmu zachování rituálu (sebe)vražda pozůstalé. Satí, tedy ctnostná, byla ta žena, která buď zemřela na manželově hranici, nebo, pokud byla těhotná (či výjimečně v jiných případech,) ve chvíli, kdy se rozhodla k sebevraždě. V případě těhotenství byla to doba zhruba 2 měsíce po porodu. „Mezi roky 18151828 bylo v těchto státech provedeno 5100 satí. V samotné Kalkatě v roce 1817 jich bylo 706,“ píše Vávrová.

Jakkoli se mluví v rámci tohoto pohřebního zvyku hlavně o Indii, Hobson-Jobson , Henry Yule a Arthur Coke Burnell v knize The Definitive Glossary of British India zmiňují tento zvyk i u Rusů v blízkosti řeky Volhy, u thráckých kmenů obývající jihovýchodní Evropu či domorodců na Bali.

widow_buring_in_india_august_1852_p.84_ix_-_copy
widow_buring_in_india_august_1852_p.84_ix_-_copy

 

Současné právní hledisko

Zákaz tohoto smrtícího rituálu vešel poprvé v platnost roku 1829 za koloniální vlády britského impéria. Nicméně v rozsáhlých oblastech indického venkova, až příliš často negramotného, ho příliš v úvahu nevzali. Silně medializovaný byl případ z roku 1987 v Rádžastánu (severozápadní indický stát sousedící s Pákistánem). Sotva osmnáctiletá dívka byla k (sebe)vraždě zřejmě přinucena, dokonce došlo k obžalování několika desítek mužů, kteří se měli na činu podílet. Odsouzen nebyl nikdo – z této veřejné akce „chyběli svědci“. Protesty, které vypukly po upálení mladičké Ruth zrychlily přijetí zákona (platnost ve stejném roce, tedy 1987), který obsahoval mnohem drakoničtější tresty. Za napomáhání obřadu hrozil podobný trest jako za vraždu – smrt. Ani pochvalné „oceňování“ statečnosti žen a šíření „pozitivních signálů" o tradici nebylo bez trestu. Kdo akci aktivně propagoval, mohl skončit na 7 let ve vězení či přijít až 30 000 rupií, což je dodnes zejména na venkově obrovské jmění. Vávrová udává i poměrně bizarní fakt: upálené ženě hrozilo za dobrovolnou smrt na hranici půl roku vězení. Opět by tady mohlo jít o psychologický trik, jak něčemu podobnému zabránit – tlakem na to, že by žena vězením mohla „pošpinit“ příbuzné.

Indie se žene vpřed mílovými kroky, nicméně postavení žen ve společnosti není ani na dohled tomu, jak ho jsme zvyklí přijímat v naší euroatlantické kultuře. Naštěstí smrt muže už smrtelným rizikem není. Ale sestup na společenském žebříčku je to stále.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama