Co znamenají barvy turistických značek? Mezi červenou, modrou, zelenou a žlutou jsou velké rozdíly

Turistické značky používáme při výletech poměrně běžně. Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace. Turistické značky však mají hned několik způsobů využití.
Barvy turistických značek mají svůj jasný význam
Barvy turistických značek mají svůj jasný význam
profimedia.cz

reklama

Pokud chodíte českou, ale třeba i rumunskou krajinou (ano, i v Rumunsku vymezili čeští značkaři turistické trasy), nemohli jste si nevšimnout barevných pruhů zvýrazněných po okrajích zářivě bílou barvou. Turistické značky usnadňují navigaci během výletů, zároveň však jejich barva poskytuje základní informaci o náročnosti dané trasy. 

Červená

Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Červeně jsou značeny dálkové nebo hřebenové trasy, přičemž ty dálkové mohou být o délce až několika tisíc kilometrů. 

Rozcestník červené a zelené značky na Kraví hoře v Novohradských horách
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Rozcestník červené a zelené značky na Kraví hoře v Novohradských horách

Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km. Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené. Navíc je potřeba poznamenat, že skrz Česko vede hned několik větví trasy, jejíž cíl je v Santiagu de Compostela. První z nich byla Brno – Mikulov, která se napojovala na rakouskou cestu. 

Modrá

I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně. Modře značené jsou obecně významnější trasy.

Zelená značka u Martinovy boudy v Krkonoších
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Zelená značka u Martinovy boudy v Krkonoších

Zelená

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Ovšem pokud vedou horami, je potřeba být obezřetný.

Žluté

Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu. Kubátova cesta z Velké Úpy na Sněžku, tedy na vrchol Česka, je kupříkladu žlutá.

Na Sněžku už je to jen kousek
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Na Sněžku už je to jen kousek

Dálkové trasy

O dálkových trasách už byla zmínka výše, přesto se u nich ještě zastavme. V zásadě jde o tři trasy známé jako E3, E6, a E10. E3 začíná v Santiagu de Compostela a do Česka vstupuje přechodem Schirnding–Pomezí. Následně prochází Krušnými horami do Jizerek, Lužických hor a ke Krkonošům. Odtud se přesouvá do Polska, odkud se posléze vrací zpět v masivu Kralického Sněžníku a pokračuje na Slovensko. Tato dlouhá trasa končí na Kap Emine na březích Černého moře v Bulharsku.

Dáková trasa E3 v ede přes vrch Slunečná na Bruntálsku
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Dáková trasa E3 v ede přes vrch Slunečná na Bruntálsku

Trasa E10 podle Klubu českých turistů začíná na Kap Arkona na Rujáně a skrz Německo pokračuje k Varnsdorfu, projde Českým středohořím a přes Prahu a Brdy pokračuje do jižních Čech, kde Česko opustí na hraničním přechodu ve Studánkách. Ovšem aktuální elektronické mapové podklady značku na Studánkách nenacházejí. Trasa E6 vede přes naše území jen v části jižních Čech mezi hraničními přechody Pomezí a Alžbětín.

Odbočka na hrad Ralsko v severních Čechcách. Zajímavá je  zkratka CCCP vyrytá zřejmě sovětských vojákem z nedalekého bývalého vojenského prostoru.
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Odbočka na hrad Ralsko v severních Čechcách. Zajímavá je zkratka CCCP vyrytá zřejmě sovětských vojákem z nedalekého bývalého vojenského prostoru.

Mapa se vždy hodí

Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku. Výhoda papírové mapy je, že v ní nikdy nedojdou baterky, nevýhoda, že se nedá zvětšit a je potřeba se alespoň trochu orientovat. 

Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem. Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km. Zároveň se v terénu čím dál více objevuje cykloznačení, které je na rozdíl od terénního pro pěší na žlutém podkladě s piktogramem kola.

Rozcestník a odbočka na vrch Bořeň nedaleko Bíliny
Autor: se souhlasem Topiho Piguly Rozcestník a odbočka na vrch Bořeň nedaleko Bíliny

Značení s bohatou historií

Značení tras má u nás relativně dlouhou historii. Kolem roku 1860 začal německý turistický spolek vyznačovat první trasy v Beskydech. Dnes akce organizuje Klub českých turistů, jenž vznikl roku 1888. „Hned rok po svém vzniku, konkrétně v květnu 1889, začal Klub značit turistické trasy okolo Prahy. První z nich byla na Svatojánské proudy, pak na Karlštejn a jedna byla také vyznačena v Brdech, v místě, kde je v současné době vojenský újezd Jince,“ říká pro Český rozhlas Karel Markvart. V této tradici Klub nadále pokračuje, navzdory tomu, že se jedná o práci dobrovolnickou a tudíž bezplatnou.

reklama

reklama