Čím blíž je člověk u záchodu, tím víc se mu chce močit. Jak je to možné?

Každý z nás si musí několikrát za den odskočit. Občas se však tato potřeba objeví ve chvíli, kdy se nám to úplně nehodí. Čím to je, že pouhý pohled na toaletu v nás vyvolá potřebu vylučovat? Vysvětlení nabízí osvědčená psychologická teorie.
Blízkost toalety nám chvilky před kýženým vymočením jen ztrpčuje.
Blízkost toalety nám chvilky před kýženým vymočením jen ztrpčuje.
iStock

reklama

Známe to snad úplně všichni. V prvním momentu nám jen bleskne hlavou, že bychom si mohli odskočit, ale o chvíli později, když už jsme jen kousek od cíle v podobě toalety, máme pocit, že náš močový měchýř musí každou chvíli prasknout. Nevinný začátek, vyhrocený konec. Můžeme vás alespoň uklidnit, že v tom nejste sami – čím blíže toaletě se ocitneme, tím je naše potřeba močení urgentnější a silnější. Jak je to ale možné?

Osvědčený koncept

Svou roli pravděpodobně hraje klasické podmiňování – jeden z nejstarších a nejmohutněji zkoumaných psychologických konceptů. Už na konci 19. století přišel ruský lékař Ivan Petrovič Pavlov se slavnými experimenty na psech. Terminologie zahrnuje nepodmíněný podnět (v případě Pavlovových psů jídlo), který bez ohledu na předchozí zkušenost vyvolává nepodmíněnou reakci (psí slintání). Když se podání jídla spojí třeba se zvukem zvonu (neutrální podnět), psi se postupně naučí slintat i ve chvíli, kdy jen slyší daný zvuk – aniž by museli být přímo odměněni potravou. Tím se ze zvuku stává podmíněný podnět a z psího slintání podmíněná reakce.

Ačkoli se jedná o téměř století a půl starý koncept, který byl primárně zkoumán na psech, dodnes jde o jeden z vlivných principů skvěle vysvětlujících i množství našeho každodenního, často zcela zautomatizovaného chování. A možná do značné míry vysvětluje i naše pocity, když se ocitneme v okolí toalety: Máme ji totiž neodmyslitelně spojenou s vylučováním, a tak pokud pociťujeme byť jen malou potřebu si odskočit, pohled (či jen myšlenka) na toaletu v nás tuto potřebu dramaticky zesiluje.

Problematické scénáře i druzí lidé

Dalším fenoménem, o kterým se v českém prostředí téměř nepíše, je „latchkey incontinence“, ve volném překladu tedy klíčová či západková inkontinence. Název odkazuje k domovním dveřím, při jejichž odemykání se řadě lidí začne urgentně chtít močit; a nejen to, vzhledem k použití slova inkontinence je zjevné, že v případě výskytu tohoto problému může docházet i k únikům moči. Opět se tedy jedná o naučenou reakci na podnět, konkrétně scénář příchodu domů, kde se můžeme zcela uvolnit.

Poněkud opačným problémem je paruréza, známá též pod lidovým názvem „stydlivý měchýř“. Jedná se o formu sociální fobie, kvůli níž má jedinec obtíže s vylučováním (většinou močením) v přítomnosti druhých lidí. Příčiny jsou obvykle psychologického rázu, souvisí s úzkostí vzniklou v dětství. Obzvláště pro muže, kteří musejí močit do nedostatečně oddělených pisoárů, se může jednat o útrpnou zkušenost, jež má navíc podobu začarovaného kruhu: Čím častěji a výrazněji se nedaří vykonat potřebu, tím úzkostnější člověk kolem tohoto tématu je, což se pochopitelně projeví nárůstem produkce adrenalinu a ještě silnějším „zamrznutím“.

Ačkoli je vylučování poměrně tabuizovaným tématem, neměli bychom zapomínat na to, že zrovna v tomto ohledu jsme si všichni rovni a trable spojené s takto intimní sférou se nevyhýbají nikomu. Porozumění toaletním tématům tudíž může být klíčové nejen pro větší soucit s druhými lidmi, nýbrž i se sebou samými.

reklama

reklama