Tichý masakr. V Libanonu ročně pozabíjejí obrovské množství čápů, kteří míří do Evropy

Každé jaro migrují statisíce čápů z jihu na sever. A mnozí nedoletí.
Čáp bílý - symbol porodnictví
Čáp bílý - symbol porodnictví
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Čápi a jejich migrace

Míří do Evropy nebo na západ Asie, kde se rozmnožují a hnízdí. Ti, kteří létají východněji, se vyhýbají Středozemnímu moři – jak kvůli divokosti počasí nad ním, tak protože si během letu nedokážou na vodě odpočinout. Právě tato trasa je pro čápy ta nejdůležitější, ročně ji využívá podle ornitologů asi 530 tisíc čápů. Jejich jarní migrace je fascinující ukázkou dokonalosti přírody i nádherným divadlem. Bohužel až příliš často se toto představení mění vinou člověka na tragédii.

Čáp v Libanonu
Autor: pixabay.com Čáp v Libanonu

Střelba v Libanonu

Před dvěma roky studovala nezisková organizace Association for Bird Conservation v Libanonu, kolik tažných ptáků tuto migraci nepřežije – a výsledky byly děsivé. Právě Libanon je totiž proslavený tím, že ptáci jsou tam místními masakrování v neuvěřitelném množství. A nikdo proti tomu nic nedělá.

Právě jarní migrace totiž v Libanonu přispívá k neustálému nárůstu loveckého průmyslu, a vláda se nemá k tomu, aby ho nějak přísněji regulovala. Pro tažné ptáky se tedy tato země stává jedním z nejnebezpečnějších míst – lidé je tu loví do sítí, střílí je, chytají holýma rukama nebo používají desítky dalších triků.

Čísla jsou to děsivá: každoročně během migrace lidskýma rukama v Libanonu zahyne asi 2,6 milionů ptáků, přičemž mnoho z nich patří mezi ohrožené, nebo dokonce kriticky ohrožené druhy. Pro lepší představu to znamená, že na každém čtverečním kilometru Libanonu je ročně zabito 248 ptáků… 

Jak je to možné?

Tato tradice je v Libanonu značně rozšířená ještě z dob, kdy ptáci nebyli ani zdaleka tak ohrožení jako v současnosti. Změna nastala před necelými sto roky, kdy se z lovu ptáků stala opravdu masová záležitost, pravděpodobně kvůli většímu rozšíření střelných zbraní. Už roku 1935 si nizozemský cestovatel Meinertzhagen poznamenal: “Když jsem naposledy navštívil tuto zemi, byly její zahrady plné ptáků. Teď všichni zmizeli, postříleni místními lovci a snědeni.” Za změnu mohla také změna vládce této země – za vlády Turků se tyto praktiky přísně trestaly, ale pod francouzským mandátem ve třicátých letech dvacátého století si lidé mohli dělat, co chtěli.

Jak vypadá lov dnes?

V současnosti jsou masové masakry ptáků oblíbenou zábavou. Výše zmíněná neziskovka popisuje, že v době migrace vyrážejí do hor terénní automobily plné lovců, kteří z poloautomatických zbraní pálí na všechno, co se na obloze pohne. Občas je tu taková hustota lovců, že od sebe stojí co dvacet metrů. Této zábavy se účastní většina sociálních skupin v Libanonu, podle neziskové organizace Green Warriors ale nejčastěji libanonští křesťané.

Typickým příkladem byla situace, která se odehrála před několika roky v Bejrútu. Tehdy se několik hejn čápů vydalo místo tradiční severní cestou přímo skrze město. A lovci je začali masakrovat přímo nad ním. Stříleli ze střech, z ulic, nebo dokonce rovnou z balkonů – země pak byla plná stovek mrtvých ptáků a krve. Tehdy byla situace tak znepokojivá, že se dokonce ozvali někteří ambasadoři cizích států...

Co s tím?

Protože jde o opravdu rozšířenou zábavu, politici přes veškeré snahy nemohou nic moc dělat – nemohou jít proti svému lidu. A tak nezbývá než doufat, že situaci může změnit především diplomatický tlak evropských zemí – právě pro ně je totiž zásadně důležité, aby alespoň někteří čápi na místo doletěli...

Text: MK

Reklama
Reklama