10. července 2019 06:00

Thajsko: co víme o jeskyních Tham Luang? Díky uvězněným chlapcům poměrně dost

Svět sleduje dramatický boj o záchranu chlapců ze zatopené jeskyně. Přinášíme fakta o samotné jeskyni a další souvislosti.

Vápencový systém Tham Luang v Horách Spící dámy

Krasové pásmo Doi Nang Non má půvabný název „Hory Spící dámy“ a jako každý správný kras oplývá množstvím jeskyní s pořádnou porcí stalaktitů, stalagmitů i stalagnátů, stejně tak jako tůněk a vodopádů. Na jeho formování se podílela a dále neustále podílí voda, která na jedné straně rozpouští vápencový povrch, aby ho ve formě kalcitu a aragonitu na jiném místě ukládala. Najdeme tu jak ponorné vodní toky, tak závrty. Voda náhle mizí v podzemí, aby se na zcela jiném místě vynořila. Dnes záchrannou akcí proslulá Tham Luang Nang Non je polosuchá vápencová jeskyně dlouhá 10 km s mnoha odbočkami, úzkými průchody, vinoucími se pod stovkami metrů permokarbonských vápencových vrstev. Prostory jsou pokryté bohatou krápníkovou výzdobou, která byla probíhající záchrannou operací částečně poničena.

Podceněný monzun

Červen až říjen je v oblasti obdobím monzunových dešťů, tedy extrémně rychlých a prudkých srážek, které na jednu stranu vyhovují zdejším zemědělcům (období sázení rýže), na druhou přinášejí rychlé vzedmutí vodních toků a lokální záplavy. A právě tento faktor se stal chlapcům osudný. Zatímco v běžné krajině má voda šanci se rozlít či vsáknout, ve stísněném prostoru jeskyní začne prostor, a tedy i níže položené únikové trasy, velmi rychle zaplavovat. Pokud lidé v jeskynním systému „popošli“ několik kilometrů (stačí ale několik málo stovek metrů), vůbec si nebezpečí deště, který z nebe padá venku, nemusí uvědomit. To, co byla ještě před hodinou chodba vedoucí nejprve dolů a následně nahoru, se najednou změní ve dvě prostory oddělené zaplaveným sifonem. Sifon je vlastně chodba, jejíž nejnižší část je zaplavena až po strop, takže je nutné i proplavat. Člověk, který nezná přesně dané místo a nemá zkušenosti, většinou nemá moc šanci se sifonem úspěšně dostat ven.

Smrt udušením nebo utopením

Stoupající voda znemožní výměnu vzduchu v jeskyni, což v praxi znamená, že uvěznění hoši si s každým nadechnutím zmenšují množství kyslíku, který jim zbývá. To je pravděpodobné v malých prostorách, Tham Luang Nang Non má sice obrovské jeskynní dómy, nicméně v žádné z nich chlapci neuvízli, takže i nedostatek kyslíku je stále se zvětšujícím rizikem. Ve vzduchu, který nadechneme, je 21 % kyslíku, při výdechu je ho ve vydechované směsi okolo 17 %. Naopak utopení hrozí v případě, že by došlo k pokusům proplavat sifon, nebo kdyby období dešťů trvalo déle. A předpověď počasí pro tuto severothajskou oblast není právě příznivá. Dokud se k nim nedostanou zachránci, tak uvěznění nemají žádný přehled o tom, jak rozsáhlý prostor je na druhé straně sifonu pod vodou a jestli se jedná o ojedinělou záležitost nebo je sifonů několik.

Právě proto bylo potřeba nasadit školené, zkušené potápěče a nutno říci, že ti nejlepší jsou v armádě. Více než kdy jindy se tady dá použít název knihy Johna Walshe Času je málo a voda stoupá. Čím bude voda výš, tím rozsáhlejší budou zaplavené prostory a tím komplikovanější záchrana. Není možné se provrtat do prostor, kde voda chlapce uvěznila, podobně, jako tomu bylo v případě důlního neštěstí v Copiapó roku 2010. Tehdy se k zasypaným horníkům dostala právě pomocí vrtu. Současné místo pobytu chlapců je pro tuto variantu příliš daleko uvnitř hory. Proto jako jediná možná varianta okamžité záchrany se ukázalo dopravit chlapce s pomocí zkušených potápěčů. Ti nejprve do zatopených a kalných (tedy neprůhledných) prostor natáhnou vodicí lana, kluky naučí dýchat v masce a nezbývá než věřit, že pod hladinou nezačnou panikařit.

Daň za hloupou tradici

Leckoho možná napadne logická otázka: Proč tam lezli? Odpověď tkví v tradici, která je ve své podstatě vlastně dosti hloupá – prý měli po zápase napsat své jméno na stěnu jeskyně. Tak to alespoň některá média oznámila, nicméně faktem je, že podpisy najdeme v jeskyních běžně. A nejen tam. Jsou vyryty do kůry stromů, hladkých plochých „listů“ opuncií i nasprejované na zdech. Prostě potřeba zanechat někde svou vizitku je evidentně silná. Zároveň ale výprava do jeskynního systému měla mít punc dobrodružství, zážitku, což vše má vliv na týmovou morálku. Ovšem přívalové deště změnily dobrodružnou výpravu v boj o život, který měl bohužel i své padlé.

Mezinárodní pomoc

Miniponorka miliardáře Muska, ponorný vak, okamžitá letecká přeprava záchranářů… to vše je jen malou ukázkou současné situace, kdy jakmile jde o životy a nikoliv politické body, tak je domluva rychlá a efektivní. Stačí připomenout nabídku pomoci při vytahovaní a snad možné záchraně námořníků v potopené pýše ruského loďstva, jaderné ponorky K-141 Kursk, která šla ke dnu v 12. srpna roku 2000. I tehdy se taky nabízela zahraniční pomoc, jenže šlo o natolik citlivou záležitost, vojenskou a jadernou k tomu, že byla odmítnuta. Tentokrát osud háže kostky o životy dětí (část z nich už je zachráněna) a to, že jde o fotbalový tým v době konání fotbalového mistrovství, je jen drobným žertem osudu, který hraje do mediálních karet.

Dovolme si podotek nakonec – v Thajsku je poměrně běžné, že děti neumějí plavat. V této souvislosti se ukazujue, že školní povinná docházka, lyžařské i plavecké kursy prostě mají svůj smysl, který někdy může zachránit život.

Text: Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom