Přestože obliba tetování mezi běžnou populací stále roste, neměli bychom zapomínat na jistou symboliku, již v sobě toto zkrášlování těla zahrnuje. Ve vězení, zločineckých organizacích a dalších společenských sférách na hranici zákona si totiž lidé nechávali (a stále nechávají) vytetovat víc než jen vzpomínku na pěknou dovolenou, jméno čerstvě narozeného dítěte či nesmyslné motivační hlášky prorostlé chybnou gramatikou.
Arkady Bronnikov sbíral tetování v ruských věznicích od poloviny 60. do 80. let minulého století. V drsné době studené války byly obrazy, jež na svých tělech nechali tehdejší muklové zvěčnit, úzce spojeny s velmi sofistikovanou ikonografií, o níž Bronnikov později dokonce vydal celou knihu. Jaké výjevy se tedy ve vězení objevily a jak jim můžeme rozumět? Podívejte se na následující přehled vybraných motivů:
V tehdejším Sovětském svazu museli být všichni vězni potetováni, aby byl jejich přečin zjevný stejně jako hierarchie ve vězeňském soukolí; jedině političtí vězni byli z tohoto pravidla vyňati. V jednu chvíli bylo takto potetováno až 98 procent vězňů, a to navzdory tomu, že provádění tetování ve vězení ruské zákony zakazovaly! Většina vězňů si tak tetování vyráběla sama – zdlouhavě, náročně a bolestivě. Často samozřejmě ve velmi nedostatečných hygienických podmínkách, takže o infekce a kožní problémy nebyla nouze. Mezi mukly prostě platily zákony jiné, živočišnější. Což jde ruku v ruce s tím, že někdy byli vězni i zabiti, pokud se nechali potetovat špatně, tedy když se vydávali za někoho jiného. Rozsudek byl proto nejdůležitějším tetováním a vyskytoval se nejčastěji na krku, neboť ten byl viditelný za všech okolností (tedy v každém oblečení). Každé obvinění se rovnalo zvláštnímu krčnímu tetování.
Na ukázky z Bronnikovovy knihy se můžeme podívat zde a uvidíte, že kreativita sovětských trestanců byla opravdu ohromující. Prostě svět sám pro sebe…
