Tajné služby Východu: Jak fungují špionské organizace Ruska nebo Číny?

Studená válka sice oficiálně dávno skončila, tajné služby světových velmocí ale působí na území nepřítele dál. Znáte nejdůležitější špionské organizace východních mocností?
Ruský prezident Vladimir Putin a čínský prezident Si Ťin-pching
Ruský prezident Vladimir Putin a čínský prezident Si Ťin-pching
Getty Images

reklama

Tajné služby slouží jako obranná divize, která varuje stát před vnějším nebezpečím. Zároveň však zůstávají i mocným nástrojem politického boje, když se mnohdy snaží rozeštvat spojence, poškodit vnitřní fungování států a častokrát i odebrat lidské životy, které stojí v cestě vyššímu cíli. Rusko, Čína, ale třeba i Japonsko mají své zkušené špiony, kteří zastanou nejrůznější úkoly. Pojďme se na ně podívat.

Rusko: Sovětská KGB a její pohrobci

Zvěrstva, kterých se dopouštěla KGB, se do historie lidstva zapsala takovým způsobem, že si mnozí myslí, že tato tajná služba v Rusku stále slouží. KGB jako taková však už desítky let neexistuje. Zanikla totiž 6. listopadu 1991. To ovšem neznamená, že spolu s jejím zánikem skončily i tajné služby na Ruském území. Naopak, síť agentů je dle mnohých hustší než kdy dřív. Jen nemá historicky tak známé názvy, jakým byla právě KGB.

SVR

Služba vnější rozvědky (SVR) je dnes hlavní tajnou službou Ruska, když v roce 1991 vznikla jako pohrobek První hlavní správy KGB. Její agenti dodnes staví na zásadách první z dlouhé řady nástupnických organizací tajné policejní organizace Čeka, která vznikla již v roce 1917. Tito agenti o sobě často mluví jako o čekistech. Je tedy patrné, že staré mravy tajné policie jim rozhodně cizí nejsou.

GRU

Glavnoje razvedyvatělnoje upravlenije (česky Hlavní správa rozvědky) nebo-li GRU nepodléhá civilní, ale vojenské správě. Její práce je ještě více utajená než aktivity SVR a do většího povědomí se služba dostala díky přeběhlému agentovi Viktoru Suvorovi (vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun) a jeho knihám vyšlým i v češtině. Právě ke GRU patří tajná jednotka 29155, v níž slouží i Alexandr Petrov (vlastním jménem Alexandr Miškin) a Ruslan Boshirov (vlastním jménem Anatolij Vladimirovič Čepiga). Ti se měli podílet jak na vraždě přeběhlého agenta Skripala, tak výbuchu ve Vrběticích. 

Čína: Špionáž plná tajemství

Čínská struktura špionáže a kontrašpionáže je poněkud odlišná od toho, jak tajné služby chápeme v euroatlantickém kontextu. Čína je jedna z největších zemí světa a přestože i u nás se mluví o špionském zasahování a ohrožování, například s výstavbou 5G sítí, málokdo dokáže říct, jak se vlastně tajná služba Číny odpovědná za rozvědku jmenuje. 

Pro odpověď je potřeba se hlouběji ponořit do struktury čínského vedení státu a stranické podřízenosti. Čínská strategie spočívá v koncentraci moci i informací v uzlovém bodě a zároveň získávání informací pomocí „influencerů“, kam mimochodem spadá i často zmiňovaná společnost Huawei. Všechny komerční společnosti Číny totiž mají povinnost být nápomocny při rozšiřování vlivu své země.

Ministerstvo státní bezpečnosti

Čína v posledních deseti letech posiluje Ministerstvo státní bezpečnosti (Guoanbu), které představuje uzel vytvořený z neustálého provazu informací proudících jak z tajných služeb, tak ze soukromých společností. Už jen samotný fakt, že toto ministerstvo má ve znaku emblém Lidové republiky Číny, leccos naznačuje. 

Zjišťování názorů obyvatel, vyšetřování udaných, šíření agentů do podniků... To všechno mají na starosti tajní spolupracovníci Komunistické strany podléhající právě Ministerstvu státní bezpečnosti. Koncentrační tábory v Sin-ťiangu jsou jen vrcholem ledovce fungování systému, který by se dal pro bližší představu přirovnat právě ke KGB v sovětském Rusku 50. let. 

Na jedné straně jsou zde využívány nejmodernější technologie jako elektronické sledování či systém na rozlišování občanů, na druhé pak primitivní metody dělící lidi na řádné a druhořadé občany. Tato instituce měla své agenty a poradce i v zahraničí a s největší pravděpodobností nyní mimo jiné operuje i v Myanmaru.

Ministerstvo státní bezpečnosti zároveň sleduje i cizince, kteří Čínu navštívili jako turisté nebo v rámci pracovní cesty, a to za účelem jejich náboru či naopak možného ohrožení. To ale neznamená, že by Čína neměla klasickou (civilní) i vojenskou rozvědku a kontrarozvědku.

Síly strategické podpory

Síly strategické podpory jsou hlavní zpravodajskou jednotkou Čínské lidové armády, která spadá pod generální štáb a odpovídá za zpravodajství, technický průzkum, elektronický boj, kybernetický útok a obranu a psychologickou válku.

Na zpravodajských činnostech se podílejí i další organizace, jako je obdoba našeho Ministerstva zahraničních věcí (Ministerstvo pro zámořské čínské záležitosti) či Ministerstvo školství. Jejich úkolem je mimo jiné být v kontaktu s Číňany žijícími mimo kontinentální Čínu. Zákon o národních zpravodajských službách přijatý v roce 2017 ve článcích 7 a 14 výslovně stanoví, že čínské organizace a občané musí státní zpravodajství nutně podporovat, kdykoli je to požadováno. Čínský systém umožňuje mít své špiony takřka v jakékoli zahraniční společnosti, přičemž některé z nich, jako třeba státní informační agentura Xinhua, jsou přiznaným nástrojem vládní propagandy, podobně jako je například ruská Russia Today.

Japonsko: Systém blíže USA

Japonské zpravodajské agentury mají veřejně mnohem přiznanější a přehlednější strukturu než Čína. Než se dostaneme k těm opravdu tajným, zmiňme dvě, jež mají svůj imaginární protipól v USA. Naikaku Jōhō Chōsashitsu známé též jako Naichō je podřízena přímo premiérovi a dala by se přirovnat k americké CIA. Zato otázka vnitřní kriminality spadá pod kancelář Národní policejní agentury Keisatsu-chō Keibi-kyoku. Ta by se dala nejlépe přirovnat k americké FBI. Teď už ale k tajným službám.

Jōhōhonbu 

Tato největší japonská zpravodajská organizace, tedy tajná služba, spadá pod Ministerstvo obrany a strukturou připomíná americkou DIA (Defense Intelligence Agency). Jōhōhonbu vznikla z několika různých organizací a správních odborů poté, co se ukázala potřeba jedné silné vojenské zpravodajské organizace.

Jōhōhonbu má mimo jiné na starosti provoz špionážních satelitů a vyhodnocování z nich získaných informací, odposlouchávání rádiové komunikace. Zde je vhodné připomenout, že Japonsko je ostrovní zemí a je tudíž ohroženo nepřátelskými ponorkami a loďstvem, proto je část prostředků věnována na odposlech vysílání nepřátelských plavidel.

Kōanchōsa-chō 

Národní zpravodajskou agenturu Japonska znají lidé zajímající se o světovou špionážní, zpravodajskou a bezpečností problematiku pod zkratkou PSIA (Public Security Intelligence Agency). Její náplň spočívá ve sběru a vyhodnocování informací ohrožujících vnitřní národní bezpečnost, což by se dalo přirovnat k práci britské MI5 či české BIS. S ní má společného i to, že každoročně vydává souhrnnou zprávu o bezpečnostní situaci.

K založení došlo v roce 1952, tedy v době, kdy Japonsko začalo pociťovat prudký poválečný růst. Organizace se nejprve zabývala hrozbami levicového extremismu, nicméně její činnost byla postupně rozšiřována. Mimo jiné i díky průniku severokorejských agentů či nárůstu internetové špionáže. Zaměřila se mimo jiné i na aktivity sekty Óm Šinrikjó (současný název je Aleph), která provedla teroristický útok nervově paralyzujícím plynem Sarin v tokijském metru.  

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama