Tragický středověký experiment ukázal, jak dopadnou děti bez sociálního kontaktu

Dokážete si představit, že byste žili bez kontaktu s druhými lidmi? Možná řeknete, že ano – to je ale velký omyl. Sociální izolace totiž může vést až k smrti.
Z některých středověkých experimentů opravdu tuhle krev v žilách
Z některých středověkých experimentů opravdu tuhle krev v žilách
istock.com

reklama

Římský císař Fridrich II. Štaufský je poněkud kontroverzní historickou osobností. Vládl v první polovině 13. století a už v té době se kolem něj budovala aura muže, jenž je na jednu stranu moudrý, vzdělaný i umělecky založený, na stranu druhou však také dovedl být krutý a nepokorný.

Kolovaly zvěsti, že nechal otrávit svou manželku, a leckteré jeho drastické experimenty vešly ve známost skoro zásadněji než Fridrichovy skutečné politické činy – mocenské snahy o sjednocení území Itálie a Německa, či dokonce úspěšně dojednané příměří v Jeruzalémě, který se díky Fridrichovým diplomatickým schopnostem ocitl bez boje v rukou křesťanů; tento stav však vydržel pouhých deset let a navíc nebyl po vůli tehdejšímu papeži Řehoři IX., který Fridricha dokonce exkomunikoval z církve. Přesné historické hodnocení muže, kterého Friedrich Nietzsche označil za prvního Evropana, však nechme na jiných, dnes se podíváme na jednu temnou kapitolu z doby jeho vlády.

Hrozivé středověké zkoumání

Všestranné vzdělání a touha po poznávání světa nevedly Fridrichovy kroky pouze k moudrým rozhodnutím. Údajně prováděl děsivé experimenty na vězních s cílem vyzkoumat, zda bude možné pozorovat duši opouštějící umírající tělo či jak pohyb a spánek ovlivňují proces trávení (což se zjišťovalo usmrcením najedených vězňů za odlišných okolností). Nejznámějším a také nejhrůznějším z těchto pokusů však byla snaha dopídit se po původním lidském jazyku. Fridricha totiž trápila otázka, jakou řečí mluvili Adam a Eva v ráji.

Za tímto účelem uložil skupinu novorozenců do péče řádových sester, které měly striktní zákaz na miminka jakkoli promluvit. Celkově s nimi musely omezit kontakt na minimum – konkrétně jen na krmení a hygienu. Fridrich byl zvědavý, jakým jazykem začnou děti samy od sebe mluvit. Odpovědi se však nedočkal – netrvalo dlouho a všichni novorozenci zemřeli. Přesná příčina je neznámá, hovoří se však o nedostatku lásky a afektu, které děti (jakožto sociální bytosti) nevyhnutelně potřebují.

Nutno dodat, že zkazky o těchto pokusech pocházejí z kroniky Salimbeneho z Parmy, františkánského mnicha a historika, který byl velkým Fridrichových odpůrcem – dokonce sepsal dílo s názvem Dvanáct pohrom císaře Fridricha II., což jeho dlouhodobou zášť vůči panovníkovi trefně ilustruje. Jistotu o pravdivosti experimentů tedy nemáme – víme však, že se podobné pokusy v historii opakovaly (např. u egyptského faraona Psammetika I. či skotského krále Jakuba IV.) a jejich výsledky byly podobně neuspokojivé; respektive docházely k závěrům, že sociální podstatu lidství nelze ignorovat.

Děti jednoznačně potřebují sociální kontakt
Autor: istock.com Děti jednoznačně potřebují sociální kontakt

Člověk jako sociální tvor

Vědecká obec opakovaně potvrzuje důležitost sociálního kontaktu s druhými lidmi, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti. Za všechny můžeme jmenovat často citovaný výzkum sociální psycholožky Naomi Eisenberger z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Dospělí účastníci výzkumu měli za úkol hrát na počítači hru, při níž si házeli míčkem s dalšími postavami, nacházející se v jiných místnostech. Probandi samozřejmě nevěděli, že jejich spoluhráči ve skutečnosti neexistují a jedná se o naprogramované simulace. Dokud si skutečný účastník i domnělí další hráči házeli míčky rovnoměrně, vše bylo v pořádku; jakmile však spoluhráči (v souladu s nastavenými algoritmy) přestali účastníkovi přihrávat, na výsledcích magnetické rezonance bylo patrné, že se v jeho mozku aktivovala centra bolesti.

Naomi Eisenberger a její kolegové dospěli k závěru, že sociální vyloučení přináší bolest stejného charakteru jako fyzické utrpení. Lidé jsou prostě sociálními bytostmi a jakákoli snaha o vyloučení ze společnosti končí tragicky. To ostatně zažil i sám Fridrich II., když byl ze strany papeže hned dvakrát exkomunikován z církve – vlastní vojsko ho následně neposlouchalo, neboť ztratil autoritu plynoucí z církevního požehnání. O to mrzutější je, že se posléze sám uchýlil k nehumánním experimentům na nevinných dětech; nezbývá než doufat, že důležitost lidské blízkosti je v současné době už nesporná a k podobným středověkým „výzkumům“ se dnes už neuchýlíme…

reklama

reklama