Strach může zabíjet i pomáhat. Co prozradil mozek masového vraha?

Strach v nás probouzí reakce „bojuj, nebo uteč“, čímž nám zachraňuje kůži. Vědci nyní zjistili, že stejný strach zažívají i primitivní organismy – háďátka. Jak s tím souvisí mozek masového vraha?
Jak jsou v mozku uloženy vzpomínky?
Jak jsou v mozku uloženy vzpomínky?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

(Ne)obyčejný strach

Žijeme s nezdravou úzkostí, kterou alespoň jednou za život zažil každý čtvrtý z nás. Kdybychom neznali strach, pravděpodobně bychom jako druh už neexistovali. Na jednu stranu je pocit strachu a úzkosti důležitý k přežití – v případě, že vyvolá odpovídající reakci a my vezmeme nohy na ramena nebo hrozbu zaženeme vlastní agresí.

Jenomže se to může i vymknout – strach narůstá do obřích rozměrů, trvá dlouho nebo nemá skutečnou příčinu. Taková úzkost vede k úplnému zničení duševní pohody a může způsobit i závažné poruchy fungování organismu. A to už problém je – obecně se mluví o úzkostných poruchách, jež zahrnují několik podtypů a trápí údajně až čtvrtinu lidí ve vyspělých zemích. Není divu, že strach je vědci a lékaři zkoumán ze všech stran.

Test strach
Test strach

Pomohl mozek vraha

Místo, které je v mozku za strach (a také agresi) odpovědné, znají odborníci už dlouho. Nazývá se amygdala a vědci se mu dostali na stopu poté, co pitvali mozek masového vraha Charlese Whitmana. Zjistilo se, že tento vysoce inteligentní muž, který v roce 1966 postřílel v kampusu Texaské univerzity v Austinu patnáct lidí, měl nádor, který amygdalu utlačoval. Později se ukázalo, že amygdala hraje prim ve vytváření a uchovávání vzpomínek spojených s emočními prožitky. S nimi ovšem pracuje také hipokampus, což je zase jiná část mozku.

Bez vzájemné dokonalé spolupráce to nefunguje. Jak přesně mozek se strachem pracuje, popsali ve své studii psychiatři Arash Javanbakht a Linda Saab z Wayne State University. Na hrozbu nejdříve reaguje amygdala, která připravuje tělo k boji – nebo k útěku. Člověk pocítí známé příznaky strachu: zvyšuje se srdeční frekvence, krevní tlak i průtok krve do kosterních svalů, zrychluje se dýchání.

Zapojuje se také hipokampus, který pomáhá vnímanou hrozbu vyhodnotit. A případně amygdalu „zkrotit“. K vysvětlení této spojitosti použili američtí psychiatři dobrý příklad se lvem. Pokud ho vidíme ve volné přírodě, je správná silná reakce, strach. Při pohledu na stejného lva v zoo ale pocítíme nejspíš jen zvědavost. To proto, že hipokampus správně z kontextu poznal, že nebezpečí nehrozí.

Výzkum pomocí hororů

Ještě podrobněji se na nervové cesty strachu podíval neurolog Jack Lin z amerického Centra pro neurobiologii učení a paměti. Devíti lidem, kteří se účastnili studie, byly vloženy elektrody do amygdaly a hipokampu – a pak jim pouštěli scény z hororových filmů, zatímco dr. Lin zaznamenával nervovou aktivitu účastníků.

Objevil, že jakmile scény z filmu vyvolaly příslušnou emoci, amygdala si s hipokampem vyměnily signály. Pozoruhodné bylo, že neurony z amygdaly vyšly o 120 milisekund dříve než neurony z hipokampu. Podle Lina to dokazuje, že amygdala nejdříve získá z podnětu informaci o emoci a pokud je závažná, pošle ji dál do hipokampu, aby byla zpracována do vzpomínky. Ty se ukládají, aby měl hipokampus příště s čím srovnávat a tudíž mohl lépe vyhodnocovat případnou hrozbu.

Psychiatrie dříve připomínala spíš American Horror Story než vědu
Psychiatrie dříve připomínala spíš American Horror Story než vědu

Čeho se bojí háďátka

Zmíněná studie byla spíš výjimečná – jejích devět účastníků bylo zároveň pacienty, kteří trpěli epilepsií a elektrody v mozku měly zlepšit jejich zdravotní stav. Jinak jsou ale možnosti detailního zkoumání lidského mozku „za chodu“ dosti omezené. Výzkumníci proto musejí hledat jiné organismy – a jedněmi z oblíbených jsou červi jménem háďátka obecná. Nejnověji je využil tým vědců ze Salkova institutu pro biologická studia, který zkoumal, jak moc se háďátka bojí a jak je jejich strach blízký tomu našemu.

Při výzkumu vědci strašili háďátka jejich predátorem, potvůrkou jménem Pristionchus pacificus. Ten do svého okolí vylučuje produkty svého metabolismu a na složku zvanou sulfolipidy háďátka prudce reagovala. Prchala. A bála se tak moc, že vědcům reakce jejich neuronové sítě připomínala stav panické hrůzy. Z hrůzného zážitku se navíc háďátka dlouho vzpamatovávala a než se jim to podařilo, nebyla ani schopná klást vajíčka.

Na podobné stavy mají lidé lék Zoloft. Vědci jej zkusili naordinovat i vystresovaným háďátkům a lék zabral.

 Pristionchus pacificus
Pristionchus pacificus

Neurologové pomůžou zemědělcům

Co z toho vyplývá? Jednak zjištění, že červí úzkost až panika je v mnohém podobná strachu vyšších organismů, takže nám může pomoci přijít na kloub jeho chemii. Což nám umožní lépe se strachem pracovat. V tomto konkrétním případě si výzkumníci slibují, že nové poznatky nakonec povedou k pochopení toho, proč lék Zoloft u někoho výborně zabírá a na jiné pacienty nepůsobí.

A ještě jeden nečekaný efekt výzkum strachu háďátek má: protože hrůzu, která u červíků dokonce zabrzdila rozmnožování, vlastně vzbudily neškodné molekuly produkované predátorem, obrátili odborníci svoji pozornost k vývoji nových pesticidů. Takových, které by prostředí nijak neškodily, ale škůdcům by díky nim strach nedovolil klást vajíčka…

Text: Jana Patková

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama