Smutek, věc veřejná: proč truchlíme za celebrity?

Nedávná úmrtí Karla Gotta či Vlasty Chramostové otevřela otázky státních pohřbů, smutků a celkově připomenutí památek oblíbených umělců. Proč je ale pro nás dostatečně důstojné rozloučení se známými osobnostmi tak podstatné?
Truchlení za Karla Gotta prostupuje celou zemí.
Truchlení za Karla Gotta prostupuje celou zemí.
profimedia.cz
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V posledních dnech nás opustily hned dvě důležité osobnosti naší kultury. Po vleklých zdravotních problémech zemřel ve věku 80 let Karel Gott a o pár dnů později ho následovala herečka Vlasta Chramostová v požehnaném věku 92 let. V souvislosti s těmito událostmi se začalo mluvit i o státních poctách, jež by mohly (a možná i měly) být zemřelým projeveny. Nyní tedy víme, že pohřeb Karla Gotta bude 12. října provázen státním smutkem, čehož se zatím v dějinách České republiky dočkali z jednotlivců pouze Václav Havel a papež Jan Pavel II. Jak ale můžeme těmto událostem také rozumět?

Složitý fenomén truchlení

Koncem 60. let představila americká psycholožka Elisabeth Kübler-Ross pětifázový model smutku, jenž se od té doby dočkal masivní popularizace. Původně se model týkal umírajících lidí a způsobů, jak se s nevyvratitelným osudem vyrovnávají. Postupem času však vytvořil i základ k pochopení toho, co prožívají truchlící pozůstalí. Jednotlivé fáze jsou: popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí. Kübler-Ross tato stadia vypozorovala na základě rozhovorů s umírajícími, a přestože profesor klinické psychologie George Bonanno její výsledky odsoudil jako nedostatečně vědecké, nejspíš na ně jen tak narážet nepřestaneme.

Sám Bonanno pak zkoumání smutku a truchlení posunul o značný kus dopředu, když mnohem rigoróznějšími vědeckými metodami zahrnujícími tisíce respondentů přišel s důrazem na vlastnost nazvanou resilience. To je specifický rys osobnosti, který je vrozený a nelze ho nijak naučit či vycvičit. Lidé s vysokou mírou resilience jsou schopnější se z traumatických událostí „oklepat“ a po nějakém čase pokračovat v normálním životě. Po traumatické situaci by správně mělo následovat zotavení, jež po úvodním emočním propadu během následujících měsíců navrátí člověka na úroveň předcházející vzniku traumatu. Horšími scénáři jsou chronické dysfunkce či odložený smutek, který se projeví až s odstupem, a obvykle o to silněji.

Smutek osobní i veřejný

Jenže proč se u lidí tyto fenomény vůbec vyvinuly? Evoluční pohled je nejednoznačný, neboť truchlení si vybírá velkou daň z hlediska energie organismu, ale neposkytuje zjevné benefity. Jedním z možných vysvětlení je sociální signalizace, jelikož truchlící dává zbytku společnosti najevo, že je schopen tvořit silné a věrné vztahy. Jinou alternativou je zintenzivnění paměťových stop, jež vedly ke ztrátě – člověk si bude v budoucnu dávat větší pozor na rizika, která ztrátu zapříčinila. A třeba podle Sigmunda Freuda ztělesnil zármutek odloučení od ztraceného člověka, a tento proces měl následně umožnit investici energie a emocí do jiných lidí.

Jakkoli to může znít absurdně, je zcela normální, že všechny tyto pocity do určité míry cítíme i v případě, že zemře slavná osobnost, již jsme osobně vlastně neznali. Americký psycholog a poradce David Kaplan na toto téma řekl: „Vyrostli jsme s nimi. Sledujeme jejich filmy, posloucháme jejich písně a svým způsobem je poznáváme. V jistém slova smyslu jsou členy naší rodiny – obzvláště pokud je máme rádi. Když zemřou, pocity jsou podobné smrti vzdáleného člena rodiny. Máme pocit, jako bychom je znali.“ S rozvojem sociálních sítí je navíc jednodušší než kdy dřív tyto pocity sdílet, a tak se vzájemně podpořit. Tento fenomén tu byl vždy, ale až v poslední dekádě s rozvojem komunikačních možností se ukazuje, kolik emocí v nás úmrtí oblíbené celebrity vlastně dokáže probudit.

Podstatná je rovněž příčina smrti – obvykle totiž vede k upozornění na nějaký společenský problém. Čím je tragédie nečekanější (tedy zasáhne mladého a zdravého člověka) či specifičtější (úmrtí vinou vzácně se vyskytující choroby či nehody), má samozřejmě větší dopad; v případě tak populární osobnosti, jako byl právě Karel Gott, však nejsou ostatní charakteristiky tak podstatné a rázem se tak dostatečné medializace dočká i leukemie. A nesmíme zapomenout ani na nostalgii, již podobné události obsahují – většina z nás po úmrtí celebrit opráší jejich písně či filmy a vzpomene si, jakými podstatnými životními událostmi je provázely. Nakonec zmiňme ještě kolektivní povahu truchlení, která nám pomáhá připomenout vlastní smrtelnost a smutný fakt, že jsme tu všichni jen na omezený čas. I smrt oblíbeného umělce pro nás tedy může být jakousi pochmurnou inspirací pro další dny…

Text: MS

Reklama
Reklama