Rozvod a výchova otců: cesta do záhuby?

Zůstat spolu, nebo se rozejít, případně dokonce rozvést? Tuto otázku si kladou leckteré páry zahlcené problémy. Co je však v opravdovém zájmu dítěte? Kdo to dokáže říct?
Děti bývají spory svých rodičů zasaženy velmi výrazně...
Děti bývají spory svých rodičů zasaženy velmi výrazně...
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V seriálu Tátové na tahu se opakovaně řeší problematika rozvodů a jejich vliv na vývoj dítěte. Obecná poučka přitom často zmiňuje, že dětem neublíží ani tak samotný rozvod, jako spíše to, jak se k sobě rodiče po odloučení chovají. To je totiž moment, prostřednictvím kterého si dítě vytváří normy chování ke svým blízkým. Je to ale opravdu tak? Co na to výzkumy?

Rozvod jako řešení?

Psycholog a vztahový odborník Robert Emery bojuje s mýty, které popisují rozvod jako nejhorší věc, která se dítěti může stát. Pokud se totiž rodiče často hádají (či nedejbože řeší své spory i extrémněji), jedná se o velmi stresující prostředí pro jakékoli dítě. Jestliže se tito rodiče pak rozvedou, obvykle to vede k uklidnění situace a dítě není vystaveno každodennímu teroru ze strany těch, jimž by mělo na světě věřit nejvíce. Vyjma těch nejkonzervativnějších párových terapeutů pak málokdo doporučí, aby spolu rodiče zůstali v zájmu dítěte za každou cenu. Co se pak ale může stát, když otec z rodiny zmizí?

Nejistoty v rodině bez otce

Podle americké studie z roku 2013 je hlavním problémem výzkumů sledujících absenci otce kontrola proměnných – pokud totiž otec není přítomný, jak je vůbec možné určit jednoznačný vliv na dítě? V této studii se však vědci pokusili právě leckteré pochybné proměnné omezit a vycházet spíše z těch závěrů, jež jsou postavené na pevnějších základech. Zjistili, že velkým problémem pro děti je především nestabilita, s níž jsou alternativní uspořádání domácnosti spojena. Vyrůstání se svobodnou matkou, prarodiči, vícegenerační rodinné vazby a podobné útvary totiž obvykle nevydrží dlouho, a tak pro dítě nenabízejí dostatečnou jistotu a oporu.

Co se však týče samotného chybějícího otce, problém je především v rostoucí agresivitě, nedostatečné sebekázni či hyperaktivitě. Takové rysy vykazují děti – a ve větší míře chlapci –, pokud otec není nablízku. Jde tedy spíše o poruchy chování než o zhoršené kognitivní schopnosti dítěte. Děsivě pak působí zjištění, že pro leckteré děti je rozvod rodičů v důsledku horší nežli smrt jednoho z nich. Porozvodové tahanice a nutnost vybírání si mezi rodiči totiž může být obtížnější nežli smíření se s definitivní ztrátou jednoho z nich. Takže z toho jasně plyne, že by rodiče neměli mít důraz na spokojenost dítěte na nižším než prvním místě a vždy se měli snažit domluvit ohledně budoucnosti. Jakkoli to může být leckdy těžké…

Text: MS

Reklama
Reklama