Psychologie Napoleona Bonaparteho: Z jeho osudu se můžeme poučit

Napoleon patří mezi nejzásadnější a také nejkontroverznější postavy historie. Miláček davů a zdatný dobyvatel, či sebestředný tyran? Jak už to tak bývá, pravda bude někde uprostřed…
Ke konci života začalo Napoleonovi téct do bot. Mnoho si z toho však nedělal.
Ke konci života začalo Napoleonovi téct do bot. Mnoho si z toho však nedělal.
Wikipedia Commons/Paul Delaroche

reklama

O Napoleonském komplexu zřejmě slyšela většina z nás. I my jsme psali o tom, že Napoleon ve skutečnosti (na svou dobu) nijak zvlášť nízkého vzrůstu nebyl a pověsti o jeho agresivitě způsobené komplexem z výšky rozšiřovala především nepřátelská propaganda. Naopak se zdá, že s ním musíme spojit spíše komplex nadřazenosti, a to už se dostáváme blíže k jeho skutečné charakteristice. Co dalšího ale o Napoleonově nitru můžeme říct?

Napoleon – víc než komplexy

Nemá snad ani cenu psát, že Napoleon byl velmi inteligentní, ambiciózní a posedlý kontrolou svého okolí; který takto úspěšný panovník není? Z podobného soudku vlastností je i psychopatie, ta je však již o něco zajímavější. Z dnešního pohledu totiž Napoleon bezesporu vykazoval rysy antisociální poruchy osobnosti, přestože takováto zpětná diagnostika nemá valného smyslu. Umožňuje nám však lépe pochopit některé stránky jeho osobnosti: například vysokou odolnost vůči stresu a absenci strachu či rozhodovací paralýzy. Tam, kde by se zdravý člověk obával udělat další krok, šel Napoleon neohroženě vpřed, bez ohledu na důsledky. Do značné míry je to nutný prvek všech úspěšných vojevůdců, z pohledu současné psychiatrie je však nutné se mít před takovými lidmi na pozoru.

Každopádně mu však takovéto osobnostní nastavení dalo základ k pozdějším vojenským úspěchům. Stejně tak i schopnost vyznat se v lidech a přesvědčit je o svých plánech souvisí s neústupností, jíž se vojevůdci vyznačují. O poznání méně sympatická je však neloajalita, s níž Napoleon neváhal opustit své muže, pokud mu začalo téct do bot; to se stalo v Egyptě i Rusku.

Charisma i sebestřednost

Napoleon se také nebál toho, co bychom dnes označili za budování osobní značky. Vehementně se totiž připodobňoval k různým velikánům historie, nejvýrazněji ke Karlu Velikému, franskému králi a prvnímu císaři Svaté říše římské. Toto spojení není náhodné, vždyť Napoleon si na svém císařském statutu velmi zakládal, a právě on se také stal protektorem Rýnského spolku – nástupnického útvaru po Napoleonovou vinou končící Svaté říši římské. Každopádně byl však Karel Veliký jednou z nejdůležitějších postav raného středověku, a především francouzským hrdinou, jehož sláva dalece přesáhla hranice své země. Drobnosti jako cestování na lodi jménem Charlemagne (původní jméno Karla Velikého) jsou už jen třešničkou na velikášském dortu…

Masivní sebevědomí, s nímž se mu dařilo přesvědčit francouzské masy o tom, že právě on je jasnou odpovědí na zmatek v revolucí zmítané zemi, stálo i za jeho určitou lehkovážností. To se ukázalo nejen po Napoleonově nedobrovolném odsunu na ostrov Svatá Helena, kde až do konce života trval na oslovování titulem „císař“, nýbrž i před rozhodující bitvou u belgické obce Waterloo. Začátek této bitvy totiž Napoleon zaspal, navíc měl i zdravotní potíže – ale přesto se odmítal připravit tak pečlivě jako jeho protivník, britský vévoda z Wellingtonu. Takže ať jsou naše interpretace Napoleonova chování přesné, či s odstupem dvou století až příliš zkreslené, můžeme si z tohoto příkladu odnést potvrzení hned několika osvědčených pravd: totiž že pýcha předchází pád a že když nebudete brát ohled na lidi ve svém okolí, vrátí se vám to jako bumerang…

Text: MS

reklama

reklama