Fetiš, antidepresiva, brainwashing. Řada psychologických termínů se dnes používá špatně

Které psychologické termíny se v průběhu let začaly používat nesprávně?
Vymívání mozku ve filmu Mechanický pomeranč
Vymívání mozku ve filmu Mechanický pomeranč
Warner Bros.

reklama

Psychologická věda je stejně jako mnoho dalších oborů zaplevelená termíny, jež by do ní v ideálním světě patřit neměly – nebo by se měly používat správným a nezkresleným způsobem. Bohužel je však věda tvořena skutečnými lidmi, kteří neomylní rozhodně nejsou. Podívejme se na několik pojmů, které se svému původnímu významu až nebezpečně vzdálily a posunuly se tak někam, kam příliš nepatří…

Všemocná antidepresiva

Pod pojmem „antidepresiva“ obvykle chápeme řadu skupin léků jako SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) či tricyklická antidepresiva. Podstatné je však uvědomění, že se tyto skupiny medikamentů nepoužívají zdaleka jen k léčbě deprese, nýbrž i k boji s úzkostí, poruchami příjmu potravy či spánku, bipolární poruchou a dalšími psychickými problémy. Název se ujal díky tomu, že byly tyto léky historicky jako první použity právě pro léčbu deprese, avšak rozhodně neúčinkují pouze takto specificky – takže pokud někdo užívá tato „antidepresiva“, ještě to nemusí znamenat, že se potýká přímo s depresí.

Vymývání mozků

Termín brainwashing původně vznikl během korejské války jako popis technik, jimiž se čínští mučitelé snažili dosáhnout dlouhodobé změny postojů. CIA si pod tímto názvem představovala jakousi kontrolu mysli, mnohem silnější nežli pouhé přesvědčovací metody. Ve skutečnosti však američtí zajatci falešné indoktrinaci myšlenek komunismu nijak zvlášť nepodlehli a po návratu do vlasti vykazovalo známky sympatizování s komunistickým režimem necelé jedno procento. Reálný brainwashing tedy nepředstavoval vymývání mozku a tvoření jakýchsi poslušných zombie, nýbrž jen nátlak na změnu postojů, jenž neměl dlouhého trvání. Ani dnes tedy nemusíme od každého dílčího přesvědčování očekávat hned to nejhorší.

Nastolení rovnováhy

Důsledkem líbivého marketingu je termín „chemická nerovnováha“, kterým farmaceutické firmy začaly zákazníkům prodávat své produkty. Vybalancování neposlušných chemikálií v našem mozku zní jako dobrý nápad, že? Problém je v tom, že žádná chemická rovnováha neexistuje. Například výše zmíněná antidepresiva nejčastěji fungují na principu vychytávání serotoninu, což je neurotransmiter významný pro rozvoj deprese. Problém je v tom, že některé léky léčí depresi snižováním hladiny serotoninu a jiné zase jejím zvyšováním – a oba v určitých případech fungují. Nedokážeme tedy chemickou rovnováhu přesně definovat a na tomto základě upravit drobné odchylky. I proto může pacient vystřídat několik různých medikamentů, než najde ten, který mu zabere – a ani věda si není úplně jistá proč. Nalézt rovnováhu v něčem tak složitém a tajemném, jako je náš mozek, se zdá jako nadlidský úkol.

Nejsme apatičtí nelidové

Nedávno jsme psali o tom, že desetiletí uznávaný efekt přihlížejícího zřejmě není tak silný, jak se v 60. letech myslelo. Tehdy médii otřásl případ mladé ženy, která tak dlouho volala o pomoc před násilným vrahem, až… jí nikdo nepomohl. Sociální psychologové začali hovořit o efektu přihlížejícího a rozptýlené zodpovědnosti – když víme, že je kolem spousta lidí, kteří by mohli pomoct, necháme zodpovědnost raději na nich a nepomůžeme. Vždyť co kdybychom to nějak pokazili, že? Jenže v důsledku tak nepomůže nikdo. Postupem času se však objevila řada výzkumů, které obavy z naší děsivé apatie částečně umírnily – většina lidí je skutečně v krizi ochotná pomoci. Stále však platí, že rozdělení individuální zodpovědnosti (například požádání konkrétního člověka, aby zavolal pomoc) funguje nejlépe.

Není všechno fetiš, co se líbí

Dalším termínem, který přesáhl hranice psychologie a v příliš rozšířeném pojetí vstoupil do běžné řeči, je fetiš. Fetišismus je podle psychologických diagnostických manuálů parafilií (sexuální deviací, odchylkou), která spočívá v sexuálním přitahování k objektu, jež sám o sobě sexuální uspokojení nenabízí. To se může týkat neživých objektů (typicky bot) či částí těla, jež nejsou spojeny s reprodukcí (například nohy). Taková porucha je dlouhodobá, intenzivní, obvykle konzistentní a s obsahem kompulzivní složky – tedy nutkání dát těmto choutkám průchod. V běžné řeči se však „fetišem“ označuje téměř libovolná záliba, například v technologických novinkách. Pokud však ve hře není nezdravá úroveň sexuality, o skutečný fetiš se nejedná.

Více osobností v jednom těle

Tohle je klasická záměna. Schizofrenie a mnohočetná porucha osobnosti jsou dvě zcela rozdílné psychické nemoci. Schizofrenie opravdu neznamená, že má člověk rozštěpenou osobnost, jak bývalo často zpodobňováno ve filmech. Ve skutečnosti patří mezi psychózy, tedy poruchy myšlení – takto nemocný člověk trpí nevyvratitelnými bludy, zmateným a nelogickým myšlením (a následně i řečí). Leckdy se k tomu přidávají i sluchové halucinace, ale ty vizuální jen velmi vzácně. Jedná se o závažnou duševní poruchu, která jejich nositelům obvykle neumožňuje běžné fungování ve společnosti. Častý je i souběh s dalšími problémy jako deprese, úzkosti či zvýšená sebevražednost.

Název schizofrenie vychází z řeckého „schizein“, což znamená rozštěpit – proto se v populární kultuře ujalo nesprávné pochopení nemoci. Pod tímto termínem si tedy často představujeme mnohočetnou poruchu osobnosti, dnes známou jako disociativní porucha identity. Ta se projevuje tak, jak z hororových filmů známe – v jednom těle žije několik různých a často protichůdných osobností, jež mají nad fyzickou schránkou střídavou kontrolu. Časté jsou výpadky paměti, kdy ostatní osobnosti nevědí, co dělá ta, která aktuálně ovládá tělo. V současnosti se vědecká obec pře, zdali tato porucha vůbec existuje – dosud sesbíraná data totiž zpochybňují, že by existence více vědomí v rámci jednoho mozku byla skutečně možná. S velkou pravděpodobností se tedy jedná spíše o jiné psychické problémy související s traumatickým dětstvím.

Věčné hledání pravdy

V mnoha filmech můžete vidět, že při výslechu je oběti podáno sérum pravdy – medikament, který popustí obranné mechanismy a přinutí člověka mluvit pravdu. Přestože se takové látky třeba v Indii na začátku 21. století stále využívaly, jejich funkčnost nebyla potvrzena a dnes se k nim přistupuje spíše jako k mučicím technikám. Jako sérum pravdy totiž nejčastěji sloužil thiopental sodný a další barbituráty, jež mají silné tlumicí účinky, a takto oslabená osoba je následně poddanější a méně odolná vůči tlaku. Takto předávkovaný člověk tedy snáze cokoli odkývá, jenže to neznamená, že by vlivem chemikálií mluvil pravdu.

Z podobného ranku je i detektor lži. Takto bývá laicky označen polygraf, který však neměří lži, nýbrž míru rozrušení prostřednictvím fyziologických reakcí těla (krevní tlak, kožní odpor, velikost oční zornice a další veličiny). Tento mýtus vznikl v důsledku očekávání, že když lžeme, vyvolává to v nás stresové reakce, jež se projeví na našem těle. Ve skutečnosti má však polygraf z hlediska měření lží velkou chybovost – neurotičtí a úzkostní jedinci se tak bojí selhání, že snadno skutečně selžou, zato zkušení lháři dokážou praktikovat takovou mentální gymnastiku, že mohou testem bez problémů projít. Musíme se prostě smířit s tím, že pravdu pomocí léků či přístrojů opravdu neodhalíme.

reklama

reklama