Psychokybernetika: slepá ulička, nebo ultimátní návod na život?

Co se skrývá pod tajuplným slovem psychokybernetika? Více než půlstoletí stará technika je dodnes významná, přestože trochu pozapomenutá. Jak ji můžeme využít ke zlepšení života?
Co se vám vybaví, když se řekne psychokybernetika?
Co se vám vybaví, když se řekne psychokybernetika?
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

O pozitivní psychologii jste nejspíš slyšeli. Tento populární směr spočívá především v tom, že nahlíží na jedince jako na aktivní a schopnou bytost, která dokáže řešit své problémy. A to především pomocí pozitivních emocí a zážitků, díky nimž v sobě člověk utvrzuje to dobré. Reálné vědecké poznatky však byly nejednou zneužity všelijakými mudrci, kteří na pozitivní psychologii postavili svépomocné systémy na zdokonalení sebe sama. Jaké místo mezi nimi má takzvaná psychokybernetika?

Psychokybernetika a sebeobraz

Termín pochází od Maxwella Maltze, což byl plastický chirurg. Ten si během mnoha let praxe povšiml, že někteří pacienti, kteří díky zákrokům začali vypadat o poznání lépe než dřív, se nakonec i lépe cítili, zatímco jiní nikoli. Tento jev ho zaujal a Maltz svá zjištění sepsal v knize s názvem Psychokybernetika. Dílo z roku 1960 se stalo bestsellerem a do značné míry celou pozitivní psychologii i kulturu sebezdokonalování prostřednictvím pozitivních myšlenek předběhlo.

Základem Maltzova přístupu je sebeobraz. Jak sami sebe vidíme, totiž určuje i naše chování a myšlení. Někteří lidé mají sebeobraz zvnitřněný tak silně, že ho nedokážou upravovat ani v případě změn, jež se kolem nich dějí; to jsou právě ti pacienti, kteří se považovali za ošklivé i navzdory korektivním chirurgickým zákrokům. Možnost změny sebeobrazu pak do značné míry určuje, jestli v životě budeme úspěšní.

Nerealistické vize

Maltz byl pevně přesvědčen, že sebeobraz lze změnit. Fungování mysli připodobňoval k seberegulačním systémům ve sféře kybernetiky – odtud tedy podivný název. Změna však vyžaduje vůli a na naše dnešní poměry i nemalou časovou investici: půl hodinu denně strávit hlubokou meditací a další půl hodinu vizualizovat své ideální já a život, jaký bychom chtěli mít. Všechny poznatky je následně nutné zapisovat do deníku pro sledování pokroku. Jak si dokážete představit, takové jednání chce velmi silnou vůli; v 60. letech ještě nebylo tolik poznatků o prokrastinaci a neschopnosti vydržet jako dnes.

Tomuto pohledu na svět svého času propadli třeba malíř Salvador Dalí, herečka Jane Fonda či Nancy Reagan, manželka prezidenta Spojených států Ronalda Reagana. Meltzovo dílo je hojně využívané moderními autory, kteří nabízejí rozličné svépomocné programy. Ovšem pozor, není to všechno jen o chtění. Richard Wiseman, autor výborné knihy 59 vteřin, zmiňuje řadu výzkumů, podle nichž zmíněná vizualizace „lepšího já“ vůbec nefunguje. Jedná se totiž o příjemná mentální cvičení, která však nijak nemotivují k reálné změně – většinou proto, že sníme o něčem zcela odlišném, než je aktuálně v našich možnostech, a tak je rozdíl mezi ideálním a reálným já velmi demotivující. Rovněž trávení hodiny denně takovouto prací na sobě je pro dnešního člověka téměř nemožným úkolem, a tak se Maltzův přístup jeví jako poněkud zastaralý. Ovšem už tím, že plastický chirurg do značné míry předběhl svou dobu a spoustě současných koučů a životních guru vyšlapal cestu, je jeho význam nemalý – a odkaz žije dál.

Text: MS

Reklama
Reklama