Proč někdo nechce nosit roušku? Může za to hlavně strach a zmatenost

Nejasná komunikace, zmatená nařízení a protichůdné vědecké poznatky. To všechno přispívá k neochotě spousty lidí nosit roušky. Děje se však i něco mnohem zásadnějšího.
Jsou pro vás roušky nepřekonatelné zlo, anebo jste s nimi smířeni?
Jsou pro vás roušky nepřekonatelné zlo, anebo jste s nimi smířeni?
istock.com

reklama

Dělí se česká společnost na rouškaře a antirouškaře? Zatímco na jaře představovaly roušky sice exotický, ale vcelku nenásilný způsob, jak se částečně ochránit před nakažením neprozkoumanou nemocí, během podzimních týdnů mnozí považují roušky za symbol ztráty svobody a absurdních nařízení. Odmítání roušek se přitom zdaleka neomezuje na Českou republiku, vždyť i nedávný speciální díl Městečka South Park tematizoval protestní nošení roušek na bradě ve velké části Spojených států.

Emoce vítězí

Odborník na veřejné zdraví, profesor David B. Abrams zdůraznil nepřehlednost pandemické hrozby, která spoustu lidí zdánlivě nepochopitelně radikalizuje: „Lidé stejně jako ostatní primáti a savci mají silný vnitřní instinkt pro přežití, který se probouzí obzvláště při nečekaných hrozbách pocházejících od neznámého nepřítele. To vede k takzvanému ‚horkému myšlení‘, při němž výrazné emoce převáží nad chladně racionálním přemýšlením.“

Zvýšená hladina adrenalinu nás směřuje k větší připravenosti na primitivní reakce typu útěk nebo boj; a bojové nastavení pro mnohé znamená nekompromisní vyjádření nevůle vůči nošení roušek. Odmítnutí příkazu, který navíc není dostatečně vysvětlen, je pro leckoho způsobem, jak může získat alespoň určitý pocit kontroly v jinak zcela nepochopitelné době, již je prostě potřeba se přizpůsobit. Přístup k nošení masek tedy může ukazovat, jak každý jednotlivý člověk vyhodnotí strategii, která mu umožní cítit se v bezpečí a udržet si pocit kontroly.

Zmatenost v nejvyšších sférách

Antirouškaři navíc disponují silným argumentem v podobě nekonzistentních prohlášení o tom, zdali roušky vůbec k něčemu jsou. A pokud ano, tak jaký typ? A jak roušku správně nosit? V průběhu měsíců se objevilo obrovské množství protichůdných informací, jejichž věrohodnost také variovala – od rychle realizovaných, ale relativně věrohodných výzkumů až po ničím nepodložené výkřiky ze strany výrazných osobností, jejichž specializace však rozhodně neleží v oblasti epidemiologie. Orientovat se v tomto informačním přehlcení, které je samozřejmě ještě umocněno všeobjímajícími médii a sociálními sítěmi, je pro mnoho lidí v podstatě nemožné, což snadno může vést k tomu zdánlivě nejsnazšímu přístupu – odmítnutí všeho a snaze žít jako doposud. Tedy bez roušky.

Výrazné jsou i záběry vysoce postavených politiků, jejichž nekonzistence v nošení roušek rovněž nepomáhá. V zámoří se hodně řešilo opakované vystupované prezidenta Donalda Trumpa i jeho viceprezidenta Mikea Pence, jejichž nezodpovědnost v tomto ohledu rozhodně nepomohla přesvědčit spoustu zmatených lidí, že jsou roušky skutečně potřebné. O české kauze s Romanem Prymulou se pak snad ani není nutné moc rozepisovat.

Lidské slabiny

Za zmínku stojí i smutný fakt, že lidé nejsou moc dobří v práci s málo pravděpodobnými riziky. To se týká třeba teroristických útoků, pádů letadel a podobných relativně vzácných událostí, jimž vlastně moc nerozumíme. V důsledku tak máme tendenci k černobílému vidění světa – a přikloníme se tedy buď k přehnaně vyděšené reakci, anebo naopak k marginalizaci rizika; nic mezi tím. I proto se názory na nošení roušek polarizují a namísto střízlivého pohledu se společnost dělí na fanatické příznivce i odpůrce roušek.

Výzkumy behaviorální ekonomie už před lety odhalily fascinující zákonitosti lidského uvažování. Pokud se máme rozhodnout mezi dvěma možnostmi, z nichž můžeme mít prospěch, býváme opatrnější; jenže když si volíme mezi negativními možnostmi, máme sklon k riskování. Dalo by se říct, že když už musí být situace špatná, tak zas tolik nevadí, když bude ještě o něco horší. Na nošení roušek lze nahlížet jako na volbu právě mezi dvěma špatnými možnostmi: buď mi hrozí nákaza, anebo ztráta svobody. Při takové volbě se snadno přikloníme k racionálně možná absurdnější, emočně však snesitelnější možnosti. A jdeme do rizika.

Když si zkusíme zmíněné fenomény uvědomit a nahlédnout na ně co nejstřízlivější optikou, možná svůj názor trochu upravíme. Setkávání se s protichůdnými a nepřehlednými informacemi a nařízeními nás však jen s vyšší pravděpodobností uvrhne do riskantního, na emocích založeného rozhodování. A na to bychom si měli dávat velký pozor. Namísto toho se snažme pochopit obě strany sporu a dohromady vymyslet kompromisy směřující ke společnému cíli – tedy minimalizaci tragických důsledků celosvětové pandemie.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama