Proč neexistují skoro žádné dirigentky ani hudební skladatelky? Je to v ženských genech?!

I v oblasti tak éterické, jako je komponování a dirigování, platí, že ženy musí umět boxovat, aby pronikly mezi múzy a hlavně muže...
Alondra de la Parra
Alondra de la Parra
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

S komponováním a dirigováním je to podobné jako v kuchyni: je tolik šikovných žen, které výborně a rády vaří, ale na pozicích šéfkuchařů slovutných restaurací je nenajdete. Výjimka jen potvrzuje pravidlo. Co za tím je? Je potřeba k dirigování nebo skládání dostatek testosteronu? Vypadá to tak. (Není bez zajímavosti, že dirigentské taktovce se v žargonu muzikantů říká „klacek“.)

Předsudky? Předsudky!

V historii samozřejmě najdeme několik skladatelek (skládat se dá totiž potají do šuplíku s ložním prádlem), ale ani jednu dirigentku. Dovedete si snad představit, že v dobách, kdy byla žena druhořadým člověkem bez volebního práva (či v podstatě i práva na vzdělání), by se čistě mužský orchestr nechal ovládat ženou? Složení orchestrů bylo ještě donedávna ryze mužské.

„V letech dřívějších byly tyto profese, až na určité výjimky, výhradně mužskou záležitostí,“ říká dirigent a skladatel Lukáš David. „To bylo dáno celkovým postavením tehdejších žen ve společnosti. Není to tak dlouho, kdy i žena jako řadová členka orchestru byla velmi ojedinělým jevem. Snad kromě harfistek si většina světových předních filharmonií držela vždy pouze pánské obsazení. Proto i představa ženy dirigentky byla při nejmenším velmi odvážná.“

Pro ilustraci jedna kauza z počátku 80. let, kdy Sergiu Celibidache, slavný rumunský dirigent, který šéfoval v té době Berlínské filharmonii, vedl vleklou soudní bitvu s americkou hornistkou jménem Abbie Conant, jinak absolventkou slavné Julliard School.

Na konkurz do tohoto orchestru ji pozvali coby Mr. Abbie Contant“. (V Česku by kvůli přechylování příjmení k žádné mýlce nedošlo, že…) Předehrávka se konala za plentou, zatím nikdo netušil, že skvělý výkon podává žena a nikoliv muž. Když se přišlo na to, že Abbie není ON, ale ONA, museli hudebnici už přijmout. Ovšem dále následovaly neustálé ústrky. Abbie se jako pravá emancipovaná Američanka nedala a vydržela se o rovný plat a pozici soudit celých 13 let! V rámci soudní pře Abbie musela absolvovat mnoho lékařských vyšetření, co se týče kapacity plic, práci svalů (např. rtů), schopnosti těla přijímat a efektivně využívat kyslík, tak jako to dokáže mužský organismus. V roce 1993 totiž soud definitivně rozhodl, že byla diskriminována. V té chvíli z orchestru odešla. Na její místo byl přijat dvacetiletý mladík bez předchozích potřebných zkušeností….

Časy se mění? Ženská revoluce v orchestrech na obzoru

Zatímco dřív se uprostřed orchestru bálo mužské přesily nanejvýš duo harfistek, teď už se pódia sukněmi pomalu plní. Ovšem je to často z nouze cnost: platové podmínky pracovníků v umělecké oblasti jsou bídné, proto se do ní dostává více žen. Muži jako „živitelé“ si hledají zaměstnání jinde, pokud se jim nepovede stát se slavným (rozuměj dobře vydělávajícím sólistou) nebo hráčem špičkového zahraničního orchestru. Předsudky vůči ženám v orchestru či v jeho čele stále přetrvávají. I když se konkurzy zpravidla odehrávají za plentou, hráčky si dost dávají pozor, aby jim při příchodu neklapaly podpatky, které by leccos prozradily. Většinou se o nových členech orchestru (nebo o pozici hlavního dirigenta) hlasuje, třeba i po roční zkušební době (a to už všichni dotyčného znají), a absolutní většinu orchestru samozřejmě včetně hlasovacího práva drží členové mužského pohlaví.

Praktická stránka věci

Jestliže není život muzikanta ideální pro rodinný život, u postu dirigenta to platí dvojnásob: za vším tím leskem vystoupení s orchestry v různých městech, zemích stojí náročná práce. Kromě velké fyzické a psychické zátěže, vyžaduje též absolutní časové vytížení, absolutní obětování svého života hudbě. Cestování, příprava na koncerty, zkoušky s orchestrem, studium partitur jsou časově velmi náročné.

„Já mám osobně pocit, že skoro každá žena má někde v hloubi své podstaty od přírody vrozenou touhu po rodině, dětech,“ říká Lukáš David. „Spojit rodinu, výchovu dítěte s profesí dirigentky je velmi komplikované. Už jen ten fakt ´vystoupit z rozjetého vlaku´ na mateřskou dovolenou. Tento vlak pádí velkou rychlostí a opětovný nástup není lehký.“

„Přesto jsou dnes mezi námi již dirigentky, které toto umí spojit, mají tu náturu a sílu být matkami, manželkami, a přesto dělat dirigentku či skladatelku. V našich zemích je asi nejznámější Miriam Němcová, ve světě je mezi předními dirigenty Maryl Alsop, jediná žena-studentka Leonarda Bernsteina, Giséle Ben-Dor… Musí to být ženy s velkým charismatem, kterým si dokážou podmanit ke spolupráci pánskou převahu symfonických orchestrů, mnohdy s konzervativnějším přístupem k ženě-dirigentce. Ale zvládají to a jdou zdárným příkladem všem dalším, které se rozhodují pro tuto profesi.“

Prostě potřebujete být tak trochu chlap: „Dirigovat zpravidla znamená otravovat skupinu lidí nějakými svými požadavky, být dominantní, sebestředný, exhibicionistický,“ konstatuje dirigent Marko Ivanovič.

Skladatelky

Skladatelek je v hudební historii málo, ale přece existovaly. Skládala např. i básnířka Sapfó (300 př.n.l.), abatyše Hildegarda von Bingen (12. století), královny Anna Boleynová, Alžběta I. i Marie Stuartovna (hudební talent měly v rodině), ale i Marie Antoinetta. V naší geografické oblasti se na přelomu 28. a 19. století objevilo několik pozoruhodných skladeb Clary Schumannové (choti Roberta Schumanna), Fany Mendelsohnové (sestry slavného Felixe Mendelsohna-Bartoldyho) nebo Josefíny Duškové, kterou každý zná jako sopranistku – Mozartovu múzu z Bertramky.

Jak je vidno, většinou to byly ženy dobře situované, které měly skládání jako kuriozního koníčka, nebyly vytížené péčí o rodinu anebo byly v příbuzenském vztahu s muži-skladateli a hudbě uniknout nemohly, resp. jim skládání bylo v určitých mezích tolerováno. Jinak se všeobecně mělo za to, že ženský mozek není ničeho vyššího než přípravy oběda či křížkového stehu schopen a že žena je na světě především proto, aby rodila děti a poskytla maximální zázemí svému muži.

České zjevení

Nejznámější českou skladatelkou a dirigentkou všech dob byla pravděpodobně Vítězslava Kaprálová. Byla natolik výjimečným zjevením, že dokázala odrážet jakékoliv námitky i nízké útoky na fakt, že je žena. Ačkoliv zemřela ve věku pouhých 25 let, zvládla toho hodně: věnovala se skladbě i dirigování, hold jí vzdával i Bohuslav Martinů. Ve dvaadvaceti letech dirigovala Českou filharmonii, a to svou Vojenskou symfonietu, kterou věnovala Edvardu Benešovi. O rok později ji dokonce přednesla se Symfonickým orchestrem BBC v Londýně. Od roku 1937 až do roku 2009 před Českou filharmonií žena nestála. Až americká dirigentka Marin Alsop v roce 2009 se stala výjimkou, která potvrdila pravidlo.

Od té doby stepují po dirigentském stupínku opět jen mužské nohy...

Skladatelská současnost

Situace skladatelek je v současnosti oproti dirigentkám lepší… Odpadá přímá konfrontace s orchestrem a časová vytíženost. Při procházení databáze soudobých autorů hudby lze najít řadu ženských jmen, a to nejen ve světě, ale i v našich zemích. (Sylvie Bodorová, Ivana Loudová, Markéta Mazourová, Ilona Jurníčková, Eva Kalavská…).

Co si o tom, proč je tak málo skladatelek a dirigentek, myslí nejvýznamnější dvě české představitelky těchto oborů?

Sylvie Bodorová, skladatelka

"Obě povolání, dirigent i skladatel, jsou během na dlouhou trať plnou překážek. Kompozici dnes studuje daleko více dívek než v dobách mých studií. Věřím, že i tady se ženy v budoucnu více prosadí. Chce to obrovskou vytrvalost a posedlost. Nenechat se odradit, i když je to někdy těžké. A dobrého partnera, to se jistě o mužích dá říci také, ale u žen to platí dvojnásob. Dirigent a skladatel musí vždy být hlavně silná osobnost, myslím, že to, jestli je ženou či mužem, není tak důležité. Vy při poslechu poznáte, kterou skladbu psala žena a kterou muž? Já ne."

Miriam Němcová, dirigentka

"Proč je tak málo skladatelek a dirigentek? Je to dáno především historickou tradicí. Až teprve s příchodem emancipace se nám otevřely možnosti. Nicméně je praktický rozdíl i v profesi skladatelky a dirigentky. Skladatelky nemají takový problém prakticky skloubit rodinný život s kariérou. U žen dirigentek v kariéře je to přece jen složitější. Zkouškový proces, koncerty, turné… je to časově i fyzicky náročné. Zvlášť ve chvíli, kdy přijde rodina a děti… Záleží velmi na zázemí i finanční situaci. Bývaly zde i různé předsudky, které pomalu mizí. Nicméně během mého dvacetiletého pedagogického působení prošlo studiem skladby a dirigování (obory nejsou spojeny, jak tomu bývalo kdysi) minimálně 10 studentek. Pravdou ale je, že po absolutoriu školy je žen v kariéře málo. Doba je totiž v zásadě stále diskriminující, i když si to nikdo z nás nechce připustit."

(tak)

Reklama
Reklama