Proč nás pořád zajímá Adolf Hitler? Vůdce nacistů se stal synonymem zla

Fascinace Adolfem Hitlerem se nezmenšuje ani dnes – sledujeme dokumenty, čteme články a hltáme další informace o nacistickém vůdci, který je stále velkou neznámou.
Adolf Hitler
Adolf Hitler
profimedia.cz

reklama

Na první pohled by se mohlo zdát, že už lidstvo z nacistické tematiky vytěžilo všechno, co se dalo. Rozličné interpretace politických, společenských i technologických dopadů druhé světové války proběhly už dávno a minulost nás už jen těžko něčím překvapí. Přesto však fascinace čímkoli nacistickým – a samotným Adolfem Hitlerem především – neutichá, naopak hltáme každou další informaci o období starém více než tři čtvrtě století. Čím to je, že Hitlera a jeho pohůnky nenecháme ani po takové době konečně spát?

Ježíš versus zlo

Historik Roger Moorhouse popisuje vnímanou blízkost nacismu se zlem. Válečná propaganda, ať už sovětská, nebo americká, jednoznačně identifikovala Hitlera jako zosobnění ultimátního zla, které nemůžeme přehlížet a jež musíme z morálních důvodů porazit. Na těchto stereotypech stavěla i poválečná rétorika, čímž došlo k určitému zkostnatění místa v historii, které nacismus zaujímá. Pro většinu lidí není německý národní socialismus, který na ploše zhruba jedné dekády naprosto přetvořil tamější společnost, fenoménem hodným důsledného zkoumání, nýbrž synonymem nevýslovného zla, urážky a úpadku lidství; což samozřejmě namísto rozumné diskuze budí především emoce, od nichž je při využití Hitlerova jména vždy jen krůček.

Další historik Alec Ryrie jde ještě dál a Hitlerovi se nebojí přiřknout až nábožensky jednoznačnou roli: Podobně jako je pro křesťanskou společnost symbolem dobra Ježíš Kristus, Hitler v sekularizovaném společenství dobře poslouží jako jednoznačný symbol zla. Navíc i vizuální propriety, jež jsou spojené s Ježíšem (tedy především kříž), mají ve svastice svůj stejně emočně nabitý protipól.

Nacismus a my

Podle Ryrieho nám navíc tento nehynoucí zájem o Hitlera ukazuje, že se nám daří lépe určit to, co nenávidíme, nežli to, co milujeme. To je rozhodně inspirativní myšlenka, jelikož poukazuje na důležitý prvek společnosti oproštěné od náboženských hodnot – namísto doporučení, jak se chovat (v případě křesťanství například Desaterem či seznamem smrtelných hříchů), víme mnohem lépe, jak se nechovat. V tom nám pomáhají zákony, které vymezují mantinely, v nichž se pohybujeme, a co není zakázáno, je v podstatě dovoleno. I toto negativní vymezení společenských ideálů tak určuje náš pohled na svět a inklinaci k tomu, co se nesmí, co je zavrženíhodné a zlé; prostor pro fascinaci Hitlerem je vytvořen.

Zároveň právě krátká doba, během níž se podařilo z národa vědců a umělců vytvořit společnost přitakávající systematické genocidě, v nás probouzí znepokojivé otázky týkající se křehkosti civilizace. Na příkladu německého národa a jeho vývoje v první polovině 20. století vidíme tolik odstínů lidské povahy a proměn kulturního klimatu, že nás to rozhodně nenechává klidnými. Poválečné konfrontace s nacistickými tématy, ať už se jedná o studii Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, či experimenty sociálního psychologa Stanleyho Milgrama týkající se poslušnosti vůči autoritám, pak naše obavy ještě vyostřily – jak bychom se v náročných a morálně nepřehledných podmínkách války chovali my? Nacistické praktiky a ideologie, rétoricky koncentrované v postavě Adolfa Hitlera, tak dodnes budí emoce – a tedy i náš zájem.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama