Proč čas ubíhá rychleji, když jsme starší? Odpověď je v mozku

Plynutí času nezastavíme, což je zcela v pořádku. Je však zajímavé se zamyslet nad tím, jak odlišně každý z nás tuto fyzikální veličinu vnímá. Proč se někdy celé dny táhnou a jindy prosviští v mžiku oka?
Subjektivní vnímání času se s věkem zvyšuje. Důvodů je celá řada.
Subjektivní vnímání času se s věkem zvyšuje. Důvodů je celá řada.
unsplash.com

reklama

S postupujícími roky to napadlo spoustu z nás. Čím je člověk starší, tím jednotlivé dny ubíhají rychleji; ze dnů se stávají týdny, měsíce a než se nadějeme, další rok je pryč. To se přitom netýká pouze seniorního věku, nýbrž už v období mladé dospělosti (tedy zhruba mezi 20. a 30. rokem života) si můžeme tohoto fenoménu všímat. O co tedy vlastně jde? Nedávný výzkum si právě tuto otázku položil.

Vnímání času v mozku

Profesor Adrian Bejan z prestižní Dukeovy univerzity v Severní Karolíně není psycholog či lékař, jak by se dle předkládaného výzkumu nabízelo, nýbrž inženýr. Ano, ve své práci se opravdu obvykle zabývá termodynamikou a blízkými fyzikálními obory, právě tento pohled mu však umožnil čistě fyzikální pohled na mozkový fenomén.

„Lidská mysl si všímá toku času ve chvíli, kdy se mění vnímané obrazy. V mládí se dny zdají delší, protože mladá mysl během dne přijme větší množství obrazů než v pozdějším věku,“ shrnul své poznatky Bejan. Přestože čas je objektivně měřitelný, jeho vnímání je pro každého z nás odlišné, individuální. A to především v závislosti na tom, kolik nových podnětů přijímáme. Pokud jich je více, zdá se nám, že toho zažíváme hodně – jednoduše řečeno, stále se něco děje. Z takového dne máme o poznání více zážitků než z jiného, kde se nám nic moc nového nestane. No a jelikož toho člověk s přibývajícím věkem viděl víc a víc, těch nových podnětů je pro většinu z nás stále méně a méně. Není divu, že se potom dny slévají, a aniž by si to člověk stačil uvědomit, rok je pryč.

Tento koncept můžeme ještě trochu rozšířit o pojetí nudy. Na první pohled se bude jednat o paradox, nebo z čeho nuda vlastně pramení? Přece z nedostatku nových podnětů, které by pro mysl byly zajímavé či představovaly jakoukoli výzvu. Čím méně nových informací tedy přijímáme, tím se pro nás čas může zdát zdlouhavější. To určitě platí pro vnímání daného momentu, avšak z hlediska vývoje toho, jak se během života mění naplněnost našeho času, to platí spíše opačně – vždyť kdo z nás v dospělém věku zná nudu? S rostoucím věkem se zvyšuje i zodpovědnost – za sebe, svou rodinu, zaměstnání, domácí mazlíčky a kdo ví co dalšího. Člověk má vlastně stále méně času si uvědomovat, čemu se přesně věnuje, a tak pod náporem rutinních činností k zabezpečení sebe sama i svých blízkých ztrácíme pojem o čase.

Stárnutím k rychlosti

Bejan však není prvním, kdo se tímto fenoménem zabýval. Dokonce už v roce 1877 spatřila světlo světa takzvaná proporční teorie, která předpokládala, že člověk vnímá čas ve vztahu k tomu, jak dlouho je na světě. Takže pro malé dítě je každá chvilka významným množstvím času v poměru k jeho celému životu, zatímco pro dospělého se jedná už jen o zanedbatelný moment; proto si děti každé chvilky také všimnou spíše než dospělí. A tak zatímco pro robě je rok celá věčnost, spousta z nás si otáčení měsíců v kalendáři ani nevšimne.

Postupem let navíc stárne i náš metabolismus, což znamená, že se zpomaluje. Rychlost dýchání i srdečního tepu se snižuje, což může nakonec ovlivňovat i naše vnímání času. A konečně, další teorie zmiňuje takzvané vzpomínkové nárazy, k nimž máme tendenci se vracet – první polibek, první stěhování, první automobil a tak dále. Postupem let je těchto významných milníků, které nám zásadně změnily život, čím dál tím méně, takže se snadno dostaví pocit, že čas ubíhá rychleji a bez našeho vědomí. Ať už však sympatizujete s jakoukoli zmíněnou teorií, subjektivní vnímání času se podle vědců s rostoucím věkem opravdu zrychluje; není tedy třeba být zděšen z toho, že nám život utíká mezi prsty – je to do značné míry přirozený a nevyhnutelný proces.

Text: MS

reklama

reklama