22. července 2022 06:00

Proč Breivik zabíjel? Problematické dětství bylo jen prvním krokem k masakru nevinných

Řádění Anderse Breivika na ostrově Utøya zděsilo v roce 2011 moderní evropskou společnost. Co jsme se o jeho nitru od té doby dozvěděli?

Vražedné šílenství Anderse Behringa Breivika si v roce 2011 vyžádalo 77 obětí, dalších 319 osob bylo zraněno. To je skutečně jen těžko představitelné číslo, téměř nesrovnatelné s podobně motivovanými útoky proti civilistům. Breivikovo počínání šokovalo celý svět, a to nejen kvůli děsivému rozsahu útoků, ale i v souvislosti s nelítostnou nenávistí, kterou kolem sebe tehdy dvaatřicetiletý muž šířil. Jeho znepokojivé vnitřní pochody se následně ocitly v centru zájmu mnoha psychologů a psychiatrů. Co se o jeho nitru podařilo zjistit?

Nešťastné dětství

Breivikovy problémy začaly už v raném dětství. Jeho rodiče se rozvedli, když byl chlapci rok a on následně žil jen s matkou. Ta sama trpěla psychickými problémy, svého syna bila a říkala mu, že by si přála jeho smrt. Dětští psychologové uvažovali o odebrání čtyřletého Anderse z matčiny péče, jelikož chlapec už v tomto věku vysílal znepokojivé signály. Nakonec se tak však nestalo.

Během dospívání Breivik posiloval, aby byl silnější než jeho vrstevníci. Měl drobné problémy se zákonem kvůli nelegálním graffiti, i hiphopová komunita se jej však postupně začala stranit. Ani vztahy s dívkami neprobíhaly zcela ideálně, a tak se Breivik stále výrazněji ocital na okraji společnosti. Cítil nenávist vůči sobě i společnosti, a následně se našel na islamofobních online fórech. Objektem jeho vzteku mohlo být v podstatě cokoli, a tak se svezl na tehdejší protimuslimské vlně.

Především chtěl být bohatý a uznávaný, a to i cestami, které nebudou zcela legální – a bohužel svůj způsob zviditelnění našel. Tohoto tématu využil i při následném soudním procesu, při němž nebylo o jeho vině pochyb, a tak Breivikovi nic nebránilo, aby z přelíčení činil frašku a jeviště pro prezentaci svých extremistických názorů. Možná tak konečně získal pozornost, po které odmala tolik toužil.

Narcistické zranění

Psycholožka Clare Allely popsala Breivikovu poruchu jako „narcistickou dekompenzaci“. Navazuje tak na diagnózu, jež byla Breivikovi přisouzena během procesů, tedy narcistickou poruchu osobnosti. Ta nejčastěji vychází ze zranění v raném věku, kdy sebepojetí jedince utrpělo takový zásah, že se člověk musel začít stranit společnosti a uzavřel se do sebe. Odtud je už jen krůček k dekompenzaci, v tomto případě v podobě propadnutí do paranoidních myšlenek.

Z psychologických vyšetření střelců na školách se ukazuje, že právě narcistická porucha osobnosti je častým pojítkem mezi jednotlivými pachateli. Allely navíc zmínila i myšlenku, že Breivik současně trpěl Aspergerovým syndromem, kvůli němuž hůře zvládal sociální situace a rigidněji lpěl na vytvořených strategiích.

Někteří psychiatři zmínili i termín „ovládavá představa“, který nemusí být notně spojen s psychopatologickými diagnózami, ale pohybuje se na hraně normality. Spočívá ve ztotožnění jedince s určitou myšlenkou, hodnotou, která není v rozporu s jeho přirozeným nastavením, ale lze se k ní až nebezpečně přimknout. Literatura dává za příklad třeba kapitána Achaba z Melvillovy Bílé velryby, pro něhož se pátrání po nenáviděné velrybě promění v posedlost; Breivikova nenávist vůči muslimům nabývá podobných dimenzí…

Breivikova osobní historie i psychologický profil působí v řadě ohledů typicky – právě tak, jak bychom u masového či sériového vraha očekávali. Nutno však dodat, že naprostá většina lidí s narcistickou poruchou osobnosti (o Aspergerově syndromu nemluvě) se násilných činů nedopustí. I díky Breivikovu případu se zdokonalily metody preventivního odhalování lidí, kteří se mohou nebezpečně radikalizovat. Doufejme, že se z Breivikova řádění dokážeme jako společnost nadále učit a popis jeho narušené osobnosti využít k ochraně mnoha lidských životů.

Mojmír Sedláček

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom