Poznejte neurovědce, který si hacknul svůj vlastní mozek

Příběhy vědců, kteří experimentují sami na sobě, jsme se naučili vnímat buďto jako díla fikce, anebo cosi z dřevních dob vědeckého pokroku. Jeden takový pokus se ale ve skutečnosti odehrával pouze před pěti lety – a stalo se tak v oboru medicíny, který může změnit to, jak prožíváme realitu.
Mozek se dá vylepšit elektrodami
Mozek se dá vylepšit elektrodami
pixabay.com

Elektrody do mozku

Na počátku října zveřejnily vědecké žurnály studii paralyzovaného francouzského muže známého jenom jako Thibault, kterému dovolilo rozhraní mezi mozkem a počítačem znovu chodit. Rozhraní má podobu elektrod implantovaných do mozku. Zde pak čtou mozkové signály, které sofistikovaný algoritmus následně převádí na povely pro robotický exoskeleton obklopující Thibaultovo tělo. 

Výsledek nejenom vypadá jako cosi ze stránek sci-fi románů (seriálů, filmů, her...), ale doslova je i prvním krokem vstříc podobné budoucnosti. Nejenom pohyb pro paralyzované lidi, ale i rychlejší ovládání strojů, a časem dokonce přímo vylepšování lidí nad možnosti jejich těl nás nejspíše čeká během jedné až čtyř příštích generací. Podobné modifikace můžou změnit to, jak realitu kolem sebe prožíváme a vnímáme. První výstřely přitom mají podobu právě Thibaultova rozhraní a exoskeletonu. 

Bylo by na tomto místě možné rozebrat, co vše to možná přinese, a co nikoliv. Namísto toho se vydáme na opačnou stranu času – do minulosti, kdy působili pionýři vývoje neurálního rozhraní. Jedním z nich je i doktor Phil Kennedy, na jehož životní příběh nedávno upozornil server Wired.

Co všechno obsahuje mozek?
Autor: pixabay.com Co všechno obsahuje mozek?

Kennedy, který se po dekády snažil vyvinout lepší a lepší rozhraní na bázi elektrod, totiž zaujal majstrštykem své kariéry, když začal kvůli problematickému schvalování svých pokusů nakonec experimentovat sám na sobě. A skoro se v jednu chvíli zdálo, že ho to připraví o zdravý rozum. 

Blázen, nebo vizionář?

Zatímco v Evropě jsme v červnu 2014 řešili počínající konfliktu Ukrajině, Phil Kennedy měl jiné starosti. V Belize, mimo dosah amerických úřadů, podstoupil implantaci elektrod do svého vlastního mozku. Zákrok vedl místní chirurg Joel Cervantes na žádost Kennedyho samotného. Ačkoliv elektrody měly otestovat nový Kenendyho nápad, pár dnů po zákroku se zdálo, že mají přesně opačný efekt. 

Kennedy totiž začal během zotavování "blábolit". Nebyl s to se podepsat. Neuměl identifikovat jednoduché předměty. Nedovedl složit ani slova ve větě ve správném pořadí. Zdálo se, že jeho vlastní pokus na sobě samotném se škaredě nevydařil a udělal trpkou tečku za Kennedyho vědeckou dráhou. 

Bylo by to paradoxní. Kennedy se jako učeň prvních neurovědeckých pokusů z 60. let dostal v letech 90. do médií jako někdo, kdo učinil praktické kroky k rozhraní mezi mozkem a strojem. Legendární je případ, kdy již v této dřevní době mozkových implantátů jednomu ze svých pacientů implantoval do mozku elektrody, díky nimž poté muž dovedl ovládat na obrazovce počítače kurzor myši svými myšlenkami. 

Dnes se podobné pokusy objevují v experimentální medicíně již relativně běžně. Vloni takto vědci napomohli komunikovat skrze počítače několika ochrnutým lidem. A francouzský pokus s Thibaultem dokazuje, že směřujeme vstříc aplikaci. O dvě až tři dekády dříve to byl však právě Kennedy, kdo pomáhal položit základní kameny dnešnímu pokroku. 
Nakonec měla i jeho jihoamerická anabáze v roce 2014 šťastný konec – ukázalo se, že jeho problémy jsou důsledkem otoku na mozku vzniklém kvůli pooperačním komplikacím, které později vlivem správné medikace a postupného zotavování ustoupily. I tentokrát se tak Kennedy zapsal do historie – pro změnu jako neurovědec, který tak moc věřil svým tezím, že je vyzkoušel sám na sobě. A nakonec dokonce úspěšně! 

Příliš brzo soudit

Těžko říct, zdali by si za svou odvahu (či pošetilost?) zasloužil nějakou tu Nobelovu cenu. Na to bude třeba soudit až s delším odstupem. Pravdou ovšem je, že nápady na aplikaci (nejen jeho) elektrod pro ovládání strojů se kupí. Před dvěma měsíci představila společnost Neuralink patřící miliardáři Elonu Muskovi své vlastní vyvíjené rozhraní, díky kterému bude snad v dohledné době možné ovládat počítače nejenom pro paraplegiky. Opět má podobu mikroelektrod implantovaných do lidského mozku. 

Když na přelomu 10. a 20. let 20. století, tedy zhruba před stoletím, začal Robert Goddard provádět své první pokusy s raketami na tekuté palivo, mnohdy se dočkal podobných posměšků jako Phil Kennedy. Deník New York Times přinesl v roce 1920 slavný (či spíše neslavný) názorový sloupek, v němž Goddarda přímo označil jako někoho, kdo nerozumí středoškolské fyzice. Goddardovy názory, že raketa může jednou opustit zemskou atmosféru a pohybovat se vakuem, působily pro selský rozum tehdejších lidí komicky – vždyť se ve vakuu přece raketový motor nemůže mít od čeho "odstrkovat"! 

Dnes jsou kosmické lety po víc jak půlstoletí běžné a zdá se, že se schyluje i k počátku masivního cestování do kosmu, jak začínají být konečně aplikovány i znovupoužitelné nosiče. Po Goddardovi je pojmenováno jedno ze středisek NASA a je jako praktik řazen po bok ruského teoretického průkopníka raketového pohonu Konstantina Ciolkovského. 

Celoživotní boj Phila Kennedyho o lepší pochopení toho, jak mozek pracuje a jak jeho činnost přetlumočit pro praktické užití, již dnes působí podobně vizonářsky jako Goddard – jenom v trochu jiném oboru. Neznamená to, že každý "vizionář" má vždy nutně pravdu, na to po světě chodí stále i mnoho bláznů. Zdá se však, že za 20 let po pravděpodobném úspěchu firem snažících se o aplikaci neurálních rozhraní bude Kennedyho životní snaha a její dobová kritika působit podobně vtipně, jako někdejší filipika proti Goddardovým raketovým pokusům. 

Text: Ladislav Loukota

reklama