Poznejte evoluci strachu – proč se dnes bojíme, i když už není příliš čeho?

Za epidemii úzkostí může paradoxně blahobyt.
Kde jsou kořeny našich strachů?
Kde jsou kořeny našich strachů?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Duševní zdraví patří mezi velké bolístky moderního věku. Vyléčit zlomenou kost už umíme, ale u zlomené duše s lékem stále tápeme. Stále větším problémem se přitom stávají nejrůznější úzkostné stavy a panické poruchy. Jak tato epidemie vznikla? Pohled na evoluci strachu v průběhu lidského vývoje napoví, že kořeny úzkosti paradoxně koření v blahobytu. 

Dříve vs. později

Psychologové popisují úzkostné stavy v zásadě jako evoluční úchylku – v našich tělech se v důsledku nějakého podnětu dostaví adrenalinová reakce na něco, co naše mozky vnímají jako ohrožení, v reálu však o ohrožení nejde. Kdysi nám tato reakce umožňovala ve strachu bojovat o holý život s tygry, medvědy či nepřátelskými kmeny. Dnes se však mozek dovede naučit obávat i příliš úzkých prostor, příliš širokých prostor, smrti, ponížení nebo třeba pouhých pavouků. 

Proč tomu tak je? Evoluční psychologie zná pravděpodobný důvod – ačkoliv je dobré dodat, že zcela jasně odpověď nejspíše nikdy znát nebudeme. Evoluční psychologie sama bohužel nemůže pozorovat naše předky v jejich přirozeném prostředí, a proto si leccos musí domýšlet a sledovat u zvířat. 

Hlavním rozdílem mezi psychikou zvířete, potažmo našich dávných evolučních předků, a psychikou dnešní je uvažování v kontextu brzkého vs. odloženého návratu aktivit. Pokud jste divoký pes, medvěd, slon nebo třeba primát žijící způsobem lovců-sběračů, většina vašich obav sahá maximálně několik desítek hodin do budoucna. Typicky jde o to, zdali budete mít co jíst, pít, kde přečkat zimu a jak uniknete predátorům. Podobně i většina vašich aktivit má kvůli tomu i "přímou návratnost" – tedy to, že se vám podaří jíst, pít, přečkat zimu nebo uniknout predátorům. Toto uspokojení potřeb vyvolá radost skrze uvolnění endorfinů do mozku. Dělo se tak po miliony, respektive stamiliony let. 

I pokud budeme brát za bernou minci jenom náš druh, dělo se tak po cca 90 až 290 tisíc let lidské existence. A nejspíše se tak v menší, leč stále významné míře, dělo až do konce 19. století. To je na efektivnější evoluční odezvu ve vývoji mozku málo. 

Racionální kořeny iracionálního strachu

Civilizovaný svět od počátku neolitu před 10 až 12 tisíci lety totiž tuto hranici návratnosti stále víc a víc vzdaluje. Po většinu dějin civilizace se obavy dělily alespoň na roční období – pokud byla v létě mizerná úroda, mohli jste mít strach o příštích 6 až 12 měsíců existence, ale nebylo racionální se strachovat dále do budoucna. Od průmyslové revoluce a 20. století se však tato pomyslná existenční hranice posunula na řadu let až desetiletí. Tím se naše existence musela z přímé a brzké návratnosti přesunout do návratnosti "odložené".

Až na výjimečné případy (ubývající) extrémní chudoby, (stále méně častých) válek nebo (ještě méně častějších) útoků predátorů na lidi dnes obvykle na denní bázi nemáme strach o život. Nemusíme se ptát, co budeme jíst, pít, kde přečkáme noc a zdali se dovedeme úspěšně poprat se šavlozubým tygrem. Mozek se ale obávat neodnaučil, ostatně ani nemůže. Abychom si zajistili dobrou zdravotní péči, vzdělání, bydlení, živobytí pro rodinu nebo důchod, musíme běžně denně pracovat. V jistém ohledu dnes mnohdy pracujeme na hodiny (byť ne nutně na aktivitu) víc než lovci-sběrači. 

Benefity veškeré této práce ale nejsou okamžité. Pokud jdete studovat na vysokou školu, složení úspěšné zkoušky je jenom dílčím vítězstvím v mnohaletém snažení. Totéž platí i u každého šeku při šetření na penzi, čekání na povýšení nebo placení pojištění. Naše nejistota, zdali dostojíme povinnostem moderního přežití, je zdrojem stejného stresu, který vede občasným erupcím adrenalinu. Není to však okamžitá porážka predátora, co adrenalin zase sníží a uvolní endorfiny, je to typicky spíše zmatení nad vznikem nepříjemné úzkostné situace, když je mozek dlouhodobým odkládáním návratnosti zmaten. Popřípadě lze samozřejmě endorfiny uvolnit či negativa potlačit i s pomocí rekreačních drog či antidepresiv. To však dlouhodobě vede k dalším problémům. 

Nejcivilizovanější nemoc

Svým způsobem je tak existenční strach tváří v tvář výzvám mnoha příštích let přirozený. Naše mozky se však ještě nenaučily na obavy reagovat jinak, než jak dříve reagovaly na cosi, co jsme museli překonat z minuty na minutu. Právě to může být užitečným základem pro potenciální terapie. Fyzický pohyb tak, jako když jsme dříve čelili existenčním rizikům, je ostatně pro lidi s úzkostnou poruchou doporučován již dnes. 
Zároveň je však vlastně pozitivní i skutečnost, že dnešní velká lékařská obava pramení z toho, že se vlastně máme „příliš dobře“. Alespoň ve srovnání s nesčetnými generacemi před námi. Úzkosti jsou jakýmsi nevlastním sourozencem obezity. Skoro tak lze říct, že úzkosti jsou tou nejcivilizovanější nemocí – kdybychom se stále denně báli o život, nejspíše bychom se méně báli rozvoje fobií. Otázkou je, nakolik by šlo o zdravější možnost. 

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama