Pověrčivost ve sportu: proč potřebujeme rituály k vítězství?

Pověrčivá je spousta z nás, ovšem málokdo se v množství a propracovanosti rituálů vyrovná sportovcům. Fotbalisté či hokejisté, všichni si libují v leckdy obskurních zvyklostech. Proč tomu tak je?
Čeští hokejisté naposledy vyhráli šampionát v roce 2010. Pomohly jim rituály?
Čeští hokejisté naposledy vyhráli šampionát v roce 2010. Pomohly jim rituály?
Wikipedia Commons/Jarba
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nedávno jsme psali o důležitosti sportovního fanouškovství a o tom, jak je fandění nějakému týmu podstatné i pro naši vlastní identitu. Tím však zajímavé otázky míhající se kolem sportovních událostí nekončí. Co třeba taková pověrčivost? Kde se vzala a jak souvisí s naším fanděním? Inu, zase jednou jsme blíže zvířatům, než bychom si chtěli připustit.

Nevýhoda domácího prostředí?

Většina lidí, která se zaobírala sportem, potvrdí, nakolik jsou sportovci pověrčiví. To se projevuje například při takzvané výhodě domácího prostředí. Tým, který hraje „doma“, tedy na svém vlastním hřišti, má bezesporu řadu výhod – nemusí cestovat, dokonale zná povrch i zázemí svého hřiště, většina fanoušků při zápase bude nejspíš fandit právě jemu. I tahle přednost se však může projevit zcela opačně – významný sociální psycholog Roy Baumeister přišel v 80. letech s hypotézou, že domácí týmy naopak musejí čelit nečekaným problémům, které často zapříčiní jejich prohru.

Podle Baumeistera totiž sportovci mohou být paralyzováni představami, jak před nadšeným domácím publikem slaví či jak právě zástupy fanoušků snesou jejich případnou porážku. Nemluvě o nezdravě zvýšeném sebevědomí, které se může pojit s domnělou výhodou na domácí straně. Přestože nedávné výzkumy tuto hypotézu nepotvrdily, stále se jedná o koncept, který rozhodně stojí za pozornost.

Během fandění na stadionu či ve větší skupině přátel také často dochází k desinhibici, tedy povolení zábran. Zatímco v běžném životě se většina lidí dokáže přizpůsobit nárokům společnosti a chová se víceméně slušně, v emočním rauši a obklopení podobně smýšlejícími lidmi tyto bariéry padají a my se vracíme o pěkných pár tisíc let zpátky. Míra exhibionismu a extraverze v takovýchto okamžicích rapidně stoupá, a to jak v dobrém (objímání a povzbuzování společně s naprostými cizinci), tak bohužel i v tom špatném (zvýšená vulgarita a vandalismus). Vždyť na přelomu 19. a 20. století byl předmětem sociální psychologie především dav, tedy chování jedince v rámci anonymní masy. Spousta otázek není uspokojivě vysvětlena dodnes, ale fakt, že se jedinec v prostředí davu znatelně mění, je nepopiratelný.

Pověrčivost a rituály

Ale zpět k pověrčivosti. Pověrčiví ale nejsou jen samotní sportovci, nýbrž i jejich fanoušci. Všichni tomuto jevu propadají v zásadě podle pravidel, které už ve 40. letech nastínil behaviorista Burrhus Frederic Skinner, mimochodem nejcitovanější psycholog 20. století. Experimentálně se zabýval operantním podmiňováním, což je proces, při němž se jedinec učí správné chování na základě jeho důsledků. Jedná se o jednoduchý princip – pokud nějaké chování vede k odměně, dochází k jeho zpevnění, tedy zvýšení šance, že ho budeme opakovat i v budoucnu. Inverzně tentýž jev platí i s trestem a následným vyhasínaním – chování, po němž následuje potrestání, bude postupně mizet. Nejvíce motivující přitom je, když se odměna objevuje náhodně – čili nedostaneme pochvalu pokaždé, když uděláme něco správně, nýbrž jen někdy; v takovém případě se budeme snažit správným způsobem chovat co nejčastěji.

Právě na těchto základech si pak Skinner během experimentů všiml, že pokusní holubi opakují chování, které sice přímo a zcela logicky k úspěchu nevede, ale zvířata se ho naučila dělat před získáním odměny. Toto označil za pověrčivost a ukázal, jak se tento fenomén projevuje i v běžném životě – jakmile si jednou usmyslíme, že určité chování vede k odměně, budeme ho provádět pokaždé, bez ohledu na reálný výsledek. To souvisí především s tím, že sport je značně nepředvídatelný, a tak kde lidská mysl nemůže ohlídat souvislosti, prostě si je vymyslí. Proto je spousta sportovních fanoušků přesvědčena, že svým (ne)sledováním zápasu ovlivní výsledek. A stejně tak i sportovci nabývají jistoty, že jim zcela náhodný rituál či talisman přinese úspěch. Když se tento předpoklad potvrdí, řekneme si, že to určitě vyšlo právě díky tomuto rituálu; avšak pokud průběh situace neodpovídá očekávání, nejspíše na něj rychle zapomeneme. A následně si pamatujeme jen to, co chceme – a účinnost rituálu je potvrzena…

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama