Povaleči z kaváren do polí a továren. Slavné budovatelské heslo potichu ožívá

Odkud se původně vzalo komunistické zvolání, které lidi posílalo do pořádné práce?
Povaleči z kaváren do polí a továren.
Povaleči z kaváren do polí a továren.
istock.com/Topi Pigula

Vysokoškolští studenti povinně na pole? Tato myšlenka zdaleka není tak absurdní, jak na první pohled vypadá. V nedávné minulosti pracovali studenti v zemědělství běžně, zatímco nejednou putovali do uranových dolů. Mimo jiné proto, že vedli "podvratné" řeči v kavárnách.

Pepictví pražského náplavu kavárenského

První pražská kavárna byla podle Kateřiny Ebelové, ředitelky Muzea kávy Alchymista, otevřena roku 1714. Prvním pražským kavárníkem se stal arménský obchodník Georgius Deodatus Damascenus, jenž otevírá kamennou kavárnu v domě u Kornovů v Liliové ulici (dnes U zlatého hada). Pití kávy a diskuse u šálku se staly součástí životního stylu měšťanů, a kavárenské politické disputace se poměrně rychle dostaly do běžného života i během první republiky (doba mezi vznikem Československa v roce 1918 a odstoupením Sudet v roce 1938).

Kavárna Bajer v Pardubicích
Autor: Topi Pigula Kavárna Bajer v Pardubicích

Pražské kavárny si získaly oblibu mezi literáty, vzdělanci, umělci i politiky a podniky jako Slavie, Louvre, Unionka (stejně tak jako kavárna v Obecním době) se staly pojmem a důležitým místem vzájemného setkávání. Kaffeeklatsch, to byla společenská konverzace střední třídy, a je jasné, že tradičním námětem hovoru stejně jako dnes byla politika. V kavárně i v hospodě.

V kavárně se scházela velká jména umělecké scény od Karla Havlíčka Borovského, který bydlel přímo nad kavárnou, přes členy celé řady uměleckých spolků. Setkávali se tam architekti, malíři nebo spisovatelé a své oblíbené kavárny měli i Franz Kafka nebo Karel Čapek. Posledně jmenovaný velikán české kultury dokonce dostal výtku na stránkách agrárního listu Venkov. Zní takřka jako jazykolam: „Před pepictvím pražského náplavu kavárenského není a nebude chráněno nic.“ 

schodiště domu U černé matky Boží - v domě je dodnes historická kubistická kavárna
Autor: Topi Pigula schodiště domu U černé matky Boží - v domě je dodnes historická kubistická kavárna

Erik Tabery ve svém článku Karel Čapek a pražská kavárna, který vyšel v týdeníku Respekt, doslova píše: „V červnu 1937 se tu (v listu Venkov, pozn. autora) píše, že ti, kdo se pohybují ´v okruhu pražských kaváren´, jen ´útočí, štvou, rozvracejí´“. Už tady lze postřehnout onen dehonestující nádech „pražského kavárníka“, který komunisté aktivně přiživovali jako kontrapunkt k „dělnému, pracovitému a poctivému lidu“.

Komunisté se následně proti „kavárenskému způsobu života“ zprudka postavili, protože tamní diskuse neměli pod kontrolou a svobodomyslné úvahy rozhodně nebyly vítány. „Akademická kavárna Aloise Kříže na Titově ulici (dnešní ulice Gorkého) byla z podnětu živnostenského referátu dne 28. 1. 1949 zrušena. Jako důvod je uvedena její údajná neproduktivita, ale hlavně to, že sloužila jako místo schůzek ´reakčních živlů´,“ píše Jan Černín ve své diplomové práci.

Absint v kavárně - historická reklama
Autor: archiv T. Piguly Absint v kavárně - historická reklama

Starci na chmelu tenkrát...

Za komunistů se nesmělo říkat reklama, na slovo marketing se nesmělo ani pomyslet, také málokdo věděl, co vlastně znamená. Takže reklamou byla vlastně míněna socialistická propagace. V oddělení propagace, které mělo každé kulturní středisko, ale i výrobní podnik, se vyráběla, psala a kreslila velkými písmeny různá zvolání typu – ať žije Lenin, Sovětský svaz, KSČ, dělnická třída, dělníci a rolníci, všichni pracující a podobně. Velmi povedený apel zněl: Povaleči z kaváren do polí a továren,“ píše Martin Ježek v knize Můj rok 1960. 

Centrálně plánované komunistické zemědělství mělo pravidelné výpadky, a tak školy místo výuky vysílaly žáky na bramborové či chmelové brigády. Dobová anekdota tvrdila, že „čtyři největší nepřátelé socialistických zemědělců jsou jaro, léto, podzim a zima“. V případě brambor šlo nejen o sběr čerstvě vyoraných hlíz, ale i jejich třídění. „Šlo o oddělování poškozených a nahnilých kusů od těch normálních. Ty se napytlovávaly, co pytel, to padesát kilo, které jsme tahali ručně. Osm hodin u pásu, kdy jen sleduješ a vyhazuješ ty hnusné kousky. Bylo to na palici. Ale zase… bylo to místo školy a z těch zkažených se prý dělal rum. Romantika jako ve Starcích na chmelu to ale rozhodně nebyla,“ vzpomíná Tomáš V. na své bramborové brigády v 80. letech minulého století.

Na strhávání chmele letos mohou chybět lidi
Autor: Topi Pigula Na strhávání chmele letos mohou chybět lidi

… a teď 

Přesně ve smyslu povinných chmelových či bramborových brigád z dob minulých chce teď na pole poslat univerzitní studenty komunista Zdeněk Ondráček. Sám už má dostudováno, byť jej Univerzita Palackého oficiálně vyzvala, aby se vzdal svého vysokoškolského titulu, neboť se nade vší pochybnost prokázalo, že jeho práce je plagiát z jiných, dříve publikovaných prací. Ty sice opomněl citoval, ale neopomněl opsat.

Důvodem jeho návrhu je hrozící nedostatek pracovitých rukou v zemědělství. Část zahraničních dělníků totiž kvůli uzavření hranic uvízla mimo Českou republiku a stále není jisté, jak se celá situace nakonec vyřeší.

Text: Topi Pigula

reklama