Postavili Rusové lepší raketoplán než Američani?!

Buran sice letěl jenom jednou, možná jsme s ním však přišli o technický zázrak.
Ruský raketoplán Buran
Ruský raketoplán Buran
Wikimedia Commons

reklama

Éra raketoplánů je, zdá se, prozatím za námi. V 70. letech se zdálo, že raketoplány budou příští velká věc v kosmických letech, avšak technologie a neúměrně vysoké náklady nakonec zlomily vaz skoro všem plánovaným vesmírným letounům krom amerického systému "shuttlů".

Nejblíže se americkým raketoplánům STS přiblížil sovětský raketoplán Buran, který se do vesmíru vydal pouze jednou. Možná však Sověti jeho konstrukci vychytali lépe než inženýři NASA. Tvrdí to alespoň pohled webu Gizmodo na několik základních technických parametrů.

Napoprvé je to vždycky nejhorší

Program Buran sice za celou devatenáctiletou historii vyprodukoval jediný let orbiteru, Sověti však ve svém ambiciózním programu postoupili do velmi pokročilé fáze včetně vystavění několika dalších strojů neoficiálně pojmenovaných Ptichka (OK-1K2) a Bajkal (OK-2K1) nebo stavby silného raketového nosiče Eněrgija. Ta byla schopná na nízkou oběžnou dráhu vynést až sto tun nákladu - kapacita, která skoro dosahovala nosnosti lunární rakety NASA Saturn V.

 Když byl program Buran v roce 1993 oficiálně zrušen, výsledek byl však pouze odleskem původních sovětských plánů. Mezi ty patřilo vynášení laserových palebných stanic (odpověď na americký projekt Strategické obrané iniciativy) nebo bezkřídlových verzí raketoplánů pro vojenské operace čistě na oběžné dráze. Buran byl totiž původně vyvíjen především jako vojenská odpověď na americké raketoplány - podobně jako měly obě supervelmoci vzájemně podobné zbraňové systémy v jiných sférách vojenství, si měly přímo konkurovat také oba typy raketoplánů.

Avšak představa, že je Buran pouze kopií amerického shuttlu je do značné míry zkreslená. Sověti sami experimentovali s celou řadou jiných konstrukcí, nakonec ale zvolili tu nápadně podobnou raketoplánům NASA, protože jednoduše sami neobjevili lepší tvar. Při zevrubnějším pohledu se navíc jejich konstrukce ukazuje být v několika podstatných detailech pokročilejší.

Lepší systém vynesení

V první řadě je zde chytřejší konstrukce samotného startu na sovětské straně. Americký raketoplán startoval s pomocí dvou nosičů SRB na tuhé palivo, které se zhruba dvě minuty od startu oddělily. Poté plavidlo vynesly jeho vlastní motory čerpající palivo z externí palivové nádrže. Vtip je v tom, že Buran naproti tomu při startu spoléhal výhradně na masivní výkon Eněrgije, vystačil si proto při konstrukci s méně výkonnými motory samotného raketoplánu, čímž ušetřil "mrtvou váhu" a byl sto vynést zhruba o pět tun nákladu více.

 

Americký systém se ve skutečnosti ukázal být pořádným kočkopsem. Velkým heslem při návrhu raketoplánů byla jejich znovupoužitelnost, kvůli čemuž právě existují nosiče SRB - v praxi je ale jejich recyklace pro start stále velmi drahá. Při každém startu raketoplánu navíc došlo na ztrátu enormní externí palivové nádrže, ona znovupoužitelnost a úspornost celého systému tedy nikdy nebyla na takové úrovni, jakou plánovači původně požadovali. Koncept Buranu je v tomto ohledu řádově jednodušší, a v konečném důsledku ne o moc dražší.

Vyšší nosnost (obou systémů)

Separátní nosič Eněrgija má navíc tu výhodu, že je možné ho použít i bez raketoplánu samotného. Sověti ve skutečnosti s Eněrgijou bez Buranu jednou letěli, když systém vynesl maketu budoucího (nikdy nerealizovaného) obranného satelitu. NASA však po celou to dobu podobně silný nosič postrádala - teprve nyní buduje nový raketový systém pro program Orion, ten se však přinejlepším blíží tomu, co už NASA měla při programu Apollo.

Americké rakety SRB a palivová nádrž se mezitím bez raketoplánu obejít nemohly. Ačkoliv Sověti nebyli sto Eněrgiju ufinancovat, její separátní využití jim oproti NASA dávalo podstatnou teoreticku výhodu.

Automatický let

Závěrem nelze zmínit ani skutečnost, že onen jediný let raketoplánu Buran proběhl na automatiku. Letoun dvakrát oběhl Zemi a poté sám od sebe přistál na letové dráze. To je něco, čeho STS nikdy nebyl schopný. Až do příchodu vojenského miniraketoplánu X-37 neproběhl jediný plně automatizovaný let amerického raketoplánu - což mělo vliv i na nouzové plány v případě uvíznutí posádky na oběžné dráze.

Zatímco Sověti by v krizovém scénáři byli sto vyslat do vesmíru druhý raketoplán bez posádky, aby vyzvedl kosmonauty z prvního stroje, NASA by musela vyslat záchrannou misi pilotovaně. Ačkoliv by to byl skvělý námět na hollywoodský film, ve skutečnosti by šlo zároveň o obrovské riziko. Zvláště na konci životnosti raketoplánu panovaly oprávněné obavy, že při každém startu může dojít na poškození tepelného štítu z keramických destiček a tak další fatální nehodu jako u Columbie. NASA proto po část misí udržovala druhý raketoplán v pohotovostním stavu, aby případně zachránil posádku prvního stroje. Problém je, že jak první, tak i záchranný raketoplán jaksi sdílely stejnou konstrukční vadu - nic by tedy negarantovalo, že na poškození tepelných destiček by nedošlo ani podruhé. Když nic jiného, v sovětské variantě by katastrofický scénář projednou riskoval méně životů než u Američanů.

Srovnání obou strojů je samozřejmě vysoce hypotetickým úkolem - i přes tabulkové nedostatky měly americké shuttly tu výhodu, že jaksi narozdíl od Buranu skutečně letěly do vesmíru, dokonce na celých 135 misí (ač dvě z nich skončily fatální nehodou). Impresivní číslo startů raketoplánů notně překonává i ekvivalentní sovětské a ruské mise modulů Sojuz - ty za stejné období (1981 až 2011) letěly pouze na 72 misí s daleko menším počtem kosmonautů (leč zase bez nehody). Sověti navíc čerpali moudrost při návrhu Buranu právě z opravování konstrukčních chyb Američanů. Svým způsobem byl však Buran o půl generace napřed a kdyby došel operačního provozu, mohl disponovat lepšími výkony než shuttly.

Ladislav Loukota

reklama

reklama