Proč se chováme k počítačům jako k lidem? Může za to jejich sofistikovaná komunikace

Čím to je, že se u počítače dokážeme s takovou jistotou naštvat? Když technologie nefungují podle našich představ, vztek bývá nedílnou součástí naší reakce...
Kolikrát už jste měli velmi blízko k podobnému činu?
Kolikrát už jste měli velmi blízko k podobnému činu?
istock.com

reklama

Práce s počítači je pro nás poměrně často frustrující. Ti, kteří pamatují dřevní začátky informačních technologií během 90. let spojené nejen s častým zamrzáním operačního systému i jednotlivých programů, ale i s agresivními reklamami, všudypřítomnými viry i pomalým internetovým připojením, jsou za současné pokroky jistě rádi; zároveň si však musíme povzdechnout, že spousta těchto problémů s námi zůstala dodnes a způsobuje vrásky na čele snad každému uživateli počítačů. Vztek a agrese, jež jsou neodmyslitelným důsledkem frustrace z nefunkčních počítačů, jsou však známým fenoménem i pro vědce. Nebojte, nejste v tom sami!

Počítače jako lidé

Výzkum z roku 2013 potvrdil, že zhruba 40 procent amerických uživatelů počítačů občas zažije momenty, kdy svému přístroji nadává či ho rovnou fyzicky ničí. Násilné projevy vůči technologiím nejsou ničím zvláštním a anglicky psaná odborná literatura hovoří o termínu „computer rage“ – mohli bychom ho přeložit jako „vztek vůči počítačům“. Internet je plný videí s lidmi, kteří se svými technologickými pomocníky ztratili nervy a rozmanitě násilným způsobem ukončili jejich fungování.

Takové chování je na první pohled zcela nelogické. Vždyť čeho dosáhneme, když si na umělém přístroji vylijeme vztek? Počítač se z této chyby nepoučí a ani naše lamentování ho „k rozumu“ nepřivede. Odpověď na tento fenomén přináší teorie Byrona Reevese a Clifforda Nasse z poloviny 90. let. Takzvaná „mediální rovnice“ tvrdí, že lidé mají tendenci se k různým médiím (tedy včetně počítačů a dalších komunikačních zařízení) chovat jako k lidem. Média s námi komunikují poměrně sofistikovanými způsoby, informují nás podobně bohatým slovníkem i emočním rozsahem jako lidé – je proto nasnadě, že obdobně se chováme i my k nim. Náš postoj k technologickým výdobytkům tedy nemusí být pouze nestranný, uvědomující si odlišnou úroveň komunikačních vzorců mezi námi a neživými předměty, nýbrž může být i výrazně emočně podbarvený; a čím bohatším způsobem s námi dokážou stroje komunikovat, tím lidštěji se k nim vztahujeme.

Rozumná práce s hněvem

Z toho důvodu máme radost, když počítače vykonají nějaký náš povel – jenže na to jsme si už docela zvykli. Standardem je, že stroje fungují a přesně plní naše zadání. Pokud se mu však vzepřou a při vykonávání činnosti selžou, jsme zpět v mentálním rozpoložení, jako kdyby se jednalo o lidské bytosti, jež se nám protiví. Selhání považujeme skoro za urážku a porušení nepsaných sociálních norem – a to se přece nedělá! Takové situace nás frustrují a vedou k naštvání, zlosti, někdy až pocitům zrady.

Také vám občas dává počítač zabrat?
Autor: istockphoto.com Také vám občas dává počítač zabrat?

Dva výzkumy z počátku tisíciletí přitom zajímavě ukázaly, že stačí chybové hlášky trochu poupravit a člověk má z nefunkčního stroje hned zcela jiný pocit. První výzkum ukázal, že upravené prostředí operačního systému, které reflektuje uživatelovy pocity (i jeho frustraci) je ve výsledku mnohem příjemnější na ovládání. Druhá studie zjistila, že přeformulování chybových hlášek do pozitivního duchu vede k úlevě ze strany uživatelů – takže možná stačí napsat, že „počítač přestal fungovat. Ale nebojte se, brzy bude zase fungovat správně“.

Z toho plyne, že našemu stresu a míře frustrace při používání počítačů může napomoci, budou-li se stroje chovat ještě lidštěji – a vedle toho, že nás vynervují, nám také poskytnou pochopení v našich emocích. Je opravdu paradoxní, že právě s odosobnělými stroji budeme řešit takto hluboce lidské fenomény, že?

reklama

reklama