30. července 2017 06:00

Plány na záchranu Země. Článek není určen klimaskeptikům

Člověk může klima ovlivňovat i pozitivním směrem.

Nedávné rozhodnutí prezidenta Trumpa odstoupit od Pařížských úmluv vyvolalo vlnu apokalyptického nářku, která dlouho neměla obdob. Pro mnohé skeptiky ohledně vlivu člověka na pozemské klima šlo přímo o vodu na jejich verbální mlýn. Vzdor tomu, že vědecký konsensus hovoří jasně – člověk svým působením rapidně urychluje jinak přirozenou proměnu pozemského klimatu, následkem čehož dochází nejen na zvyšování průměrných teplot, ale i častější projevy extrémů počasí včetně vln sucha či naopak přívalových srážek – to někteří brali jako potvrzení, že klimatické změny neexistují či nejsou významné. Naštěstí lze tentýž argument i vzít opačně. Má-li pravdu věda, a do konce století nás opravdu čeká zvýšení průměrných teplot o 4 °C a více, nabízí se možnost vše zvrátit nejen co do omezení skleníkových plynů, ale třeba i pomocí obří sluneční clony.

Život pod slunečníkem

Teorie klimatických změn hovoří jasně - na Zemi sice dopadá stále stejná míra slunečního záření (alespoň v naší, časově omezené éře – v rámci desítek milionů let se jas Slunce skutečně zvyšuje o procenta), ale více teplot je v naší atmosféře zadržováno vlivem mírné proměny jejího složení. Vedle oxidu uhličitého, odpadního produktu spalování fosilních paliv, může tímto způsobem fungovat i metan. Ten je vlivem stále vyšších teplot v Arktidě a na Sibiři stále častěji uvolňován z dosavadního permafrostu.

Prozatím se snahy o limitování nejhorších scénářů klimatických modelů omezovaly čistě na omezení spalování fosilních paliv a tak příbytek oxidu uhličitého v atmosféře. Jako každou rovnici, i tuto lze však vzít za přesně opačný konec - omezení míry dopadajícího slunečního svitu na planetu v řádu pouhých procent by mohlo celý příbytek teplot elegantně vyřešit. Jistě, nešlo by o řešení, které by omezilo znečištění a další související nešvary - s dostatečně velkou clonou bychom však mohli zabránit kaskádovému narůstání teplot v příštích dekádách a staletích. Již nyní totiž klimatické projekce mluví o zvýšení teplot až o 4 °C, což by prakticky garantovalo další uvolňování metanu, tání ledovců a ústup velkých částí pevniny mořím ve století 22.

Experti z NASA, ESA i IPCC tak stále častěji mluví nahlas o možnosti vybudování a vypuštění podobného obřího kosmického slunečníku. Stál by mezi Zemí a Sluncem v bodě gravitační rovnováhy L1. Nejedná se vlastně ani o tak novou myšlenku - poprvé s tímto nápadem přišel již inženýr James Early v roce 1989, když navrhl obří plachtu o rozměru 2000 km vynesenou do dané oblasti. Z pohledu pozemšťanů by se změnilo máloco - pokud byste Slunce nepozorovali teleskopem, snížení jasu o pár kritických procent by poznal málokdo. Pro zabránění dalšího přírůstku teplot by ovšem kosmický slunečník byl zcela zásadní.

Vábnička geoengineeringu

Za poslední tři dekády tak přibyly nejrůznější další návrhy. Namísto jedné obří clony by se třebas mohlo jednat o peruť menších, postupně vypouštěných reflexních satelitů, které se v případě kalibrování mohly separátně uzavírat. Pokrok ve vývoji slunečních plachetnic podobnému řešení vyloženě hraje do karet. Anebo bychom mohli do bodu L1 vystřelovat z Měsíce lunární prach - takového řešení by si nevšimli ani astronomové. Nejnověji astronom Roger Angel přišel s tím, že bychom mohli zvolit i chytré roboty, kteří by byli schopni nejpřesnějšího vypilování požadované clony. Každý z projektů by samozřejmě vyžadoval investice v řádu stovek miliard dolarů - zastavení globální katastrofy však obvykle levné nebývá.

Příslib nejrůznějších geomodifikací (geoengineering) vůbec dává příslib pozitivních změn klimatu, díky nimž relativně žabomyší spory o míru klimatických změn nepůsobí až tak významně. Jednou z dalších možností je přímá filtrace oxidu uhličitého z atmosféry, ale i relativně levnější aktivní osázení moří řasami a dalšími mikroorganismy, které se skleníkovými plyny živí. Doposud na něco podobného neexistovala politická vůle, finance, ani naděje příliš jasného výsledku. Není navíc jasné, nakolik by podobné hypotetické projekty ovlivnily různé části světa - Země je uzavřený energetický systém, a tak by chladnější počasí v Evropě dost možná mohlo vyústit v teplejší počasí v Karibiku. Pro tamní obyvatelé jde stěží o přijatelný výsledek. Jinými slovy, kolem možností geoengineeringu stále zůstává mnoho neznámých, které bude věda muset do případného praktického užití ještě vyřešit.

Geoengineering byl, krom v zásadě teoretických akademických prací souvisejících s teraformací jiných světů, doposud zejména pojmem konspiračních teoretiků. Ti mají za geoengineering za podobnou konspiraci, jako je vznik kondenzačních par (v jejich názvosloví "chemtrails") za dopravními letadly. Vzdor pseudovědeckým tezím však geoengineering zůstává na úrovni čistě teoretického rázu. Pokud se ovšem klimatická věda nemýlí a negativních výstupů proměny klimatu bude přibývat, může se to rychle změnit.

Otázkou je, kolik to pak bude stát peněz, a kolik lidí v nejohroženějších oblastech to do té doby bude stát život.

Text: Ladislav Loukota

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom