ZOOMujeme kolem světa: Co takhle Cařihrad?

Cařihrad, Konstantinopol, Istanbul – město rozkládající se na dvou kontinentech dokáže překvapit. Co má Turecko společné s tureckou kávou?
Istanbul v noci
Istanbul v noci
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Co vládce, to jméno

Proč se dnešní Istanbul jmenoval Konstantinopol? Za jménem stojí Flavius Valerius Constantinus, známý také jako Konstantin Veliký nebo Konstantin I., jenž se stal pro východní křesťany extrémně důležitou postavou, a dokonce jej uctívali jako svatého. Faktem je, že šlo o jednoho z nejvýznamnějších císařů slavné Říše římské a zakladatele města, které vyrostlo z původně malé osady Byzantion. Souhra jména města a vládce země není náhodná, podobné to bylo u nás s Gottwaldovem (Zlínem) či sovětským Stalingradem (grad znamená v ruštině město). Jenže Konstantinopol s přejmenováváním neskončil. Jelikož se stalo centrem křesťanské pravoslavné církve, muselo projít další metamorfózou poté, co se stalo centrem říše osmanské, tedy muslimské. Z Konstantinopole se stal Cařihrad a posléze Istanbul.

Křesťané, války a peníze

Píše se rok 1204 a 4. křížová výprava, kterou vyhlásil roku 1198 papež Innocenc III., se chýlí ke konci. Šlo o další ze série válečných tažení do Svaté země. Stejně tak jako i jiné křížové výpravy, tak ani v tomto případě se nejednalo o dobře zorganizovanou „válku“ s jasným cílem, naopak do hry vstupovaly partikulární zájmy mnoha šlechticů, ostatně ani samotný papež nebyl dobývání Konstantinopole příznivě nakloněn. Důvody pro útok na město přísně odsuzoval jakožto nemoudré výmluvy a vybízel křižáky ke změně postoje: „Opusťte pošetilé záminky a předstírané potřeby a obraťte své síly na pomoc Svaté zemi, abyste pomohli zhanobenému kříži.

Dobytí Konstantinopole křížáky v roce 1204
Autor: Volné dílo Dobytí Konstantinopole křížáky v roce 1204

Do výpravy tehdy zasáhl další faktor – z konstantinopolského vězení se podařilo uniknout byzantskému princi Alexiovi Angelovi, který byl do něho vsazen v roce 1195 svým strýcem Alexiem spolu se svým otcem Izákem. Sesazený císař Izák Angelos byl zároveň tchánem krále Svaté říše římské Filipa Švábského, jenž vyslal ke křižákům poselstvo s požadavkem, aby vojsko táhlo přes Konstantinopol, kde by pomohlo Izákovi a Alexiovi zpět na trůn. Odtud tedy pramení křižácká snaha dobýt Konstantinopol. Mladý Alexios totiž křižákům za pomoc při návratu na trůn přislíbil 200 000 marek ve stříbře, vojenskou pomoc čítající 10 000 Byzantinců, roční zásobování v jejich další cestě a začlenění ortodoxie do lůna římské církve. Jsou nabídky, které se nedají odmítnout. Po bojích s Byzantinci, v nichž důležitou úlohu sehrálo přetržení řetězu bránícího vplout do úžiny a k městským hradbám, se křižákům podařilo v létě 1203 v Konstantinopoli dosadit na trůn Izáka Angela a jeho syna.

Záhada turecké kávy

Když v Turecku začnete vyprávět, co si u nás vaříme pod názvem „turecká káva“, budou se na vás dívat jako na blázna. Nikdo přece nepije kávu s usazeninou na dně, ta přece zůstává v džezvě, nádobce zvonovitého tvaru, v níž se káva vaří. Tento zvyk do Evropy přinesli Turci obléhající Vídeň, kterým se město dobýt nepodařilo a při ústupu v ležení nechali pytle kávových zrn. Brzy nato byla ve Vídni otevřena první kavárna, nicméně „turek" v našem pojetí, rozemletá zrna zalitá v šálku horkou vodou, jsou v rámci světa poměrně unikátním způsobem přípravy. Ovšem název připomínající, odkud se k nám pití kávy dostalo, zůstal. Není bez zajímavosti, že slovo „káva“ pochází z arabského ةوهق (qahwa), které však nesouvisí s kávovníkem coby rostlinou, ale s vařením mleté kávy ve vroucí vodě. Turečtina následně převzala a modifikovala slovo jako kahve.

Příprava skutečné turecké kávy
Autor: Foto: Topi Pigula Příprava skutečné turecké kávy

Nejkratší metro světa

Jasně, že máme metro, má dvě zastávky – první a poslední,“ vysvětluje u turecké kávy, tedy té pravé, v džezvě dělané, jeden z místních. Je si vědom nadsázky, ale je fakt, že vláček jede pod zemí a míří do vrchu směrem ke Galatské věži. Je do podobně, jako by se lanovka na Petřín vykopala pod zemí. Ovšem neopomene zmínit, že po londýnském metru je druhé nejstarší. No a co, že má jen 573 metrů. Tünel, jak se dráha jmenuje, původně zkrátila lidem cestu do zaměstnání – přece jen překonává šedesátimetrové převýšení. Buďme ale fér a přiznejme, že Istanbul má i moderní metro – nezávislé a nenapojené na Tünel, zato vedoucí na mezinárodní letiště, což znamená, že v tomto bodě je mnohem dál než Praha.

metro Tünel v Istanbulu
Autor: Foto: Topi Pigula metro Tünel v Istanbulu

Na místě našinec uvidí, že verbální radikalismus některých politiků je úplně nesmyslný – na ulici sice vidíte ženy v šátcích a místo kostelů se k nebi tyčí věže minaretů, ale nikdo vás nechce zabít. Naopak jsou místní prodejci rádi, že si kebab koupíte právě u nich. Istanbul je krásným kouskem Orientu, na jehož tržištích se ještě pořád dají koupit pijavice pro případ pouštění žilou. Ale spíše než krev vám odtečou nějaká eura z peněženky na Velkém tržišti (turecky Kapali Carşi), protože éra smlouvání tady ještě neskončila. Velké tržiště se stalo se svými takřka 4000 stánky fenoménem, ale své kouzlo (a nižší ceny) má Egyptské tržiště rozkládající se na asijské straně Bosporu.

Istanbulský Velký bazar
Autor: Foto: Topi Pigula Istanbulský Velký bazar

Jak moc se Istanbul měnil, lze ukázat na příkladu jediné budovy. Hagia Sofia čili chrám Boží Moudrosti je původně byzantským chrámem postanevým v letech 532–537 v zátoce Zlatý roh. Tato původně křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy se po dobytí Konstantinopole Osmany v roce 1453 změnila na mešitu, což obnášelo přistavění minaretů. Následně byla v roce 1934 v rámci Atatürkových reforem sekularizována a dnes ji může navštívit jakýkoli turista bez ohledu na vyznání – v muzeu, jímž se stala, se totiž na náboženství nebere zřetel. V minulosti osmanské hordy skutečně Evropu ohrožovaly – zastavily se až před Vídní, dnes ale mediální masáž rozehrávající strunu islámského strachu lze potlačit naprosto jednoduše. Stačí si koupit letenku do Istanbulu.

Text: Topi Pigula

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama