Píšou dějiny opravdu vždy vítězové?! Nejhorší zločiny Spojenců po II. světovém válce

Dějiny píší vítězové. Není proto divu, že se po konci 2. světové války nepíše o lynčování Židů, kterého se dopouštěli Poláci, o tisících znásilněných žen, do nichž pronikali „hrdinští“ sovětští vojáci, a popravy bez soudů, které mají na svědomí občané Československa.
Pomsta? Spravedlnost? V době těsně po válce se obsah těchto pojmů rozostřil...
Pomsta? Spravedlnost? V době těsně po válce se obsah těchto pojmů rozostřil...

reklama

Člověk během zabíjení otupí. První mrtvý mu přijde otřesný, stý už jen další položkou na seznamu smrti. Fráze o jednom mrtvém, jenž je tragedií a milionu mrtvol, jež jsou pouhopouhou statistikou, je krutě pravdivá.

Během válečných let se někteří z vojáků stali na násilí a zabíjení de facto závislými, což je projevovalo i násilnostmi na civilním osvobozeném obyvatelstvu na obsazeném a dobytém (a často i dobitém) území. Je snadné říct, že „jde o maličkost v porovnání s miliony mrtvých, kteří měli jednosměrný lístek na vlak do hitlerovských továren na smrt“. Je ale rozdíl mezi velmi propracovaným nacistickým systémem konečného řešení a mstou.

„V Chorvatsku ustašovci Srby nejen zabíjeli, ale našli si čas usekávat ženám ňadra a kastrovat muže. V Dramě v severovýchodním Řecku hráli bulharští vojáci fotbal s hlavami svých řeckých obětí. V dnešním Kaliningradu připoutali sovětští vojáci německým ženám nohy ke dvěma autům, která se pak rozjela v opačných směrech, a doslova tak roztrhla ženy vedví,“ píše Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent. Ženy byly, jsou a budou, zejména v oblasti sexuální, oblíbeným „nástrojem“ pomsty. Jde o akt, jasný a vítězný, pokořující a dobývající zároveň.

Vzkaz: neubránili jste ani vlastní ženy! Znásilňování bylo a neustále je systémovým způsobem, jak dokázat, že „ovládáte“ dobyté území a své nepřátele. Studie ukazují, že znásilňování je tím častější a brutálnější, čím je větší kulturní rozdíl mezi dobyvateli a místním obyvatelstvem. Podle Angličanky Christabel Bielenbergové žijící v německé vesnici nedaleko pohoří Černý les, znásilňovaly marocké oddíly všude ve vsi a když po nich dorazily oddíly ze Sahary, „znásilnily každou ženu mezi 12–80 lety“. Psát pouhé počty znásilněných žen se až příliš blíží Stalinově statistice. Hrůzu, kterou musely některé ženy na osvobozených územích snášet, nejlépe vypoví konkrétní příběh.

„Marii Naumannovou dav vojáků z pomořanského Bärwaldu znásilnil a pak oběsil ve stodole vedle jejího manžela, zatímco její děti na podlaze pod ní uškrtili.Jacísi polští civilisté ji stále ještě živou našli a odřízli a ptali se, kdo jí to provedl – když jim však řekla, že Rusové, označili ji za lhářku a zbili ji. Protože se nedokázala vyrovnat s tím, co se stalo, pokusila se utopit v nedalekém potoce, ale nedokázala to. Celá promočená zamířila do bytu jedné známé, kde narazila na dalšího ruského důstojníka, který ji znovu znásilnil. Krátce poté, co odešel, se objevili další čtyři sovětští vojáci a znásilnili ji „nepřirozeným způsobem“. Když s ní skončili, zkopali ji do bezvědomí. Probrala se, když do místnosti vstoupili další dva vojáci, „ale nechali mě být, protože jsem byla víc mrtvá než živá“. Hlášení o sovětských excesech najdeme i v hlášeních vyhotovených ruskou tajnou policií NKVD,“ popisuje K. Lowe běsnění sovětských osvoboditelů. Znásilňování s sebou neslo i nechtěné plody.

Národy znásilněných

Statistiky udávají, že se Němkám narodilo 150 000–200 000 „cizích“ dětí, které čekal neutěšený život nacistických pohrobků. Zároveň se šířily pohlavní choroby. Část vojáků se domnívala, že na vynucený sex mají jisté morální právo. Často ale nešlo o pouhopouhé sexuální uspokojení, ale o skutečné sadistické zvrhlosti. V Gross Heydekrugu Rusové ukřižovali ženu na oltářním kříži a břevno podobným způsobem „ozdobili“ dvěma německými vojáky. Něco podobného nemělo se soudem a následnou popravou nic společného. Jaký má kromě msty či sadistického ukájení podobný akt smysl?

Česká msta

Fenomén pomsty stojí za další zastavení, neboť se nevyhnul ani Československu. V Ústí nad Labem dav zlynčoval Němce, které naházel z mostu do Labe. O život tehdy přišlo 40–100 lidí a viníci nebyli nikdy potrestáni, v Přerově bez soudu Čechoslováci popravili 265 obyvatel karpatských Němců a Maďarů. "Máme oprávnění provésti jakýmkoli způsobem očistu a likvidaci lidí nepřátelských Československé republice," argumentoval Karol Pazúr, důstojník ze štábu 4. divize Obranného zpravodajství 1. čs. armádního sboru. S tímto tvrzením, bez jakéhokoli ověření, si "hrdinové a trestající vlastenci" Pazúr a Smetana vypůjčili 20 samopalníků od velitele transportu, kteří vytvořili popravčí oddíl. "Budeme stříleti a trestati nacisty a další, kteří se provinili zločiny na Slovensku."

Otázkou je, jakým zločinem se provinila nejmladší oběť, které byly pouhopouhé čtyři měsíce. „Co jsem měl dělat, když jsme jim postříleli rodiče?“ následně omlouval své jednání. Zločinů se dopouštěly vojáci všech vítězných mocností. Bylo by naivní domnívat se, že tomu bylo jinak. Ale statistika mrtvých mezi válečnými zajatci poskytuje výmluvná fakta. Zatímco z 3 635 000 zajatců v „péči“ Velké Británie zemřelo pouze 1254 lidí (tedy méně než 0,1 %), v naší, tedy československé péči to bylo z 25 000 zajatých 1250 mrtvých (5 %). A SSSR? Statistika mluví o 3 060 000 zajatých a 1 094 250 mrtvých, což je 35,8 %. Ovšem ještě brutálněji se k zajatcům chovali Jugoslávci, kde nepřežilo 41,2 % těch, kteří měli tu smůlu a padli do zajetí. Evidentně se u nich projevily nacionalistické spory, které vybublaly i v druhé polovině 20. století v balkánském konfliktu.

Jak bylo řečeno výše, dějiny píší vítězové. Ti vyzdvihují hrdiny, oslavují své padlé, vymýšlejí hrdinské mýty a učí dějepis tak, aby na ně nepadl ani stín krvelačnosti a násilí. Jenže i vítězové mají své temné stránky. Řekli byste, že Pražané polévali německé vojáky benzínem a upalovali je?

Text Topi Pigula

 

reklama

reklama