Proč potřebujeme znát pravděpodobnost jevů? Trpíme paradoxem jistoty

Milujeme jistotu a nesnášíme nejistotu. Zdá se, že potřebu jistoty a informovanosti o okolí v sobě máme zakódovanou – což kdysi ukázal i zajímavý myšlenkový experiment.
Pravděpodobnost nám nestačí, potřebujeme jistotu!
Pravděpodobnost nám nestačí, potřebujeme jistotu!
istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Kdo by neměl rád jistotu, že? Mohli bychom říct, že v dnešním dynamicky se měnícím světě, kde si člověk nemůže být téměř ničím jist, je tato potřeba ještě silnější než dříve, ale není třeba naši přítomnost přehnaně dramatizovat – nutnost jistoty je s naším lidstvím spojená od nepaměti. Jak však ukazuje fascinující psychologický koncept, potřeba jistoty je občas až iracionální.

Bojovník s Pentagonem a iracionalitou

Daniel Ellsberg je velmi zajímavou postavou. Tento aktivista totiž stál za zveřejněním slavné zprávy známé jako Pentagon Papers, jež vedla k přehodnocení působení americké armády během války ve Vietnamu. O tom koneckonců pojednával i film Akta Pentagon: Skrytá válka, který se loni objevil i v našich kinech. Jenže příběh, kterak se bývalý vojenský analytik stal svého času možná nejnenáviděnější postavou Spojených států, dnes vyprávět nechceme; zaměříme se totiž na jeho druhý nejvýznamnější přínos světu.

Již od dob práce na svém doktorátu se totiž Ellsberg zajímal o teorii rozhodování a začátkem 60. let přednesl teorii, jež se od té doby stala známou pod názvem Ellsbergův paradox. (A to navzdory faktu, že nástřely podobných myšlenek můžeme najít už u slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese.)

Ellsbergův paradox a ochota riskovat

Ellsbergův paradox spočívá v myšlence, že lidé jsou ochotnější riskovat v situacích, v nichž znají konkrétní pravděpodobnost, a to vlastně bez ohledu na to, jaká je samotná míra pravděpodobnosti. Jinými slovy, raději vsadíme na koně s pětiprocentní šancí na vítězství než abychom vsadili na koně, u něhož šanci na výhru neznáme.

Od Ellsberga pochází i myšlenkový experiment, který byl posléze testován. Představte si krabici s 90 míčky, z nichž je 30 červených a 60 jich má jinou barvu – některé černou, některé žlutou. Teď si vyberte jednu ze dvou možností: Dostanete 100 dolarů, pokud si z krabice náhodně vytáhnete červený míček, nebo černý míček? Většina lidí bude preferovat červený, jelikož třetinová šance není špatná a co kdyby těch černých bylo mnohem méně, že? To je jasné. Ale tím nekončíme.

Vybrali byste si ze stejné krabice raději červený, či žlutý míček, nebo černý, či žlutý? Počet žlutých míčků nevíme, červených je celkem 30, černých a žlutých v součtu 60. Jakkoli může znít logicky, že byste si zvolili první možnost (tedy červené a žluté), lidé v experimentech preferovali druhou variantu (čili černé a žluté), a proto hovoříme o paradoxu. Tato možnost totiž není výhodnější, má pouze tu přednost, že je pravděpodobnost předem známá…

Nutnost jistoty

Ellsbergovy myšlenkové experimenty se staly základem dalšího bádání a od 80. let inspirovaly především behaviorální ekonomy (tedy v zásadě psychology sledující lidskou iracionalitu) ve spoustě konceptů. Prostě lze říci, že nesnášíme nejistotu, což koneckonců zkoumali i neuropsychologové v řadě studií o aktivaci různých částí mozku během rozhodovacího procesu. Takto jsme prostě naprogramovaní. Měli bychom mít však na paměti, že občas je pro nás nejistota děsivá až takovým způsobem, že náš rozum vypíná a my děláme chybná rozhodnutí.

Text: MS

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
7